Úvod
Proč zrovna Norsko? No není to nic složitého po našich malých zkušenostech z minulého roku ze Slovinska jsem si řekli: „No co zkusíme něco delšího“. A výsledek bylo Norsko. Mimo to bylo na čase ukázat všem co říkali, že se nedá na menších motorkách cestovat delší dálky :).
Letošní účastnici se od minule moc nezměnili a jsem to já na gsku a Ivka na yamině. Cestou se k nám přidal poslední stálý člen losičák.
Datum bylo stanoven na krásného 12.5. Většina kamarádu na to hned odvětila: „Proč tak brzo? Však tam bude zima.“ No něco na tom bude, ale důvod byl spíše vyhnout se hlavní sezóně.
Přípravy se nesou v klasickém duchu posledních výprav. Ivka hledá, chystá a já to beru krapet pankově. Má to jednu nespornou výhodu, člověk nikdy neví co ho na cestě potká nebo co se mu také vymstí.
Plán cesty je od nás do Německa, pak Dánsko a trajektem do Norska, kde za necelé tři týdny se pokusit dojet co možná nejseverněji a pak to stočit na Švédsko, kde chceme vzít trajekt do Polska a hurá domů.
11. květen 2017 – čtvrtek
Doběhnout z práce naházet věci na motorku a hurá z Brna pryč. Dneska máme v plánu přespat u mých rodičů a další den pokračovat v cestě dál.
12. květen 2017 - pátek
Ranní odjezd stanoven na devátou hodinu, což se nakonec moc nepovedlo a odjezd se posunul na desátou. Krapet nás zdržela aktivace asistenční služby, kterou jsem pro případ nějakého problému zřídil a popravdě příště ji už dělat nebudu (následující rok v Bosně se nám stala nehoda a vše prošlo v pořádku i bez karty a zbytečných peněz za opravu navíc). Ale tím nechci říct, že je to špatná věc, protože se člověk cítí mnohem bezpečněji.
Takže v 10 vyjíždíme směr Velká Bíteš a po dálnici hurá až k hranicím s Německem. Dálnice bude pro Ivčino YBRko krapet zátah, protože něco mi říká, že 125 objem není dělaný na konstantní zátah po dálnici. Ale ve výsledku úplně ideál, naše rychlost je mezi 80-95 km/h (dokonce nám GPS na jednom místě hlásila rychlost 111, ale to byla spíš chyba v matrixu) což se později ukáže jako ideální rychlost pro moji motorku a ve výsledku mám menší spotřebu než Ivka :-). Bohužel jak se později ukázalo dlouhý zátah ve stejné rychlosti pro yaminu nebyl dobrý a cestou začala trochu rachotit.
S tím, že bude pršet jsme počítali, ale že nám začne pršet sotva opustíme ČR mě celkem překvapilo a zde se ukázala moje panková příprava. Na jednu stranu je super žít v domnění, že mám nepromoky z minulého roku, ale být tak líný a ani se nemrknout zda jsou OK se prostě nedělá. A po chvilce jízdy v dešti není lepší zjištění než, že nepromoky sice z části fungují, ale na pár místech pouští vodu dovnitř, což podle mého názoru krapet degraduje hlavní využití. No nic není co dělat ještě že mám nepromokavé vložky do kalhot. Které jsou super na chvilkové deštíčky, ale bohužel při dlouhém dešti se krásně navlhlé kalhoty přisají na tělo a začnou studit na místech, které by měli zůstat teplé :-).
Ivka si před odjezdem koupila fungl nové nepromoky od Scotta a byla jen vysmátá. Zato mě se po zbytek dne v hlavě honila myšlenka: „Doufám, že cestou někde narazíme na shop a koupím nové.“
Představa dalšího deště nás zahnal k večeru do kempu Lübben nedaleko Berlína, kde se nám poštěstí a místo pronájmu místa na stan, nám za stejnou cenu pronajmou sud na spaní. Dneska najeto plus mínus 500 kilometrů čistě po dálnici.
13. května 2017 - sobota
Dnešek byl ve formě rychlého transportu, plus mínus jak včera jen s jedním rozdílem. Dnes jsme ze sebe nepromoky nesundali. Krásně se to střídalo, chvíli déšť pak chvíle na uschnutí a zase déšť. U mých extrémně kvalitních nepromoků začalo postupně povolovat lepidlo co drží jednotlivé části pospolu, což se negativně projevilo na mém stavu :-).
Po plus mínus 500 km to balíme a končíme v kempu. Původně jsme dneska chtěli dát ještě o něco víc kilometrů, ale vidina dalšího deště nás od původního plánu odradila. (v noci se k nám přihnala velká bouřka a při poslechu bubnování kapek na stan jsem byl rád, že jsme prozatím v suchu)
14. květen 2017 - neděle
Spaní ve stanu se spacákem je super, jen si člověk nesmí zapomenout dopnout spacák a tak jsem ráno krapet klepal kosu, ale nic co by ranní sprcha nespravila. Těsně před odjezdem vykouklo slunce a azurová obloha, prostě nádhera po dvou dnech deště. Cesta utíkala tak nějak sama a někdy po 12 hodině jsme překročili hranice do Dánska a pokračovali směr trajekt. Problém byl v tom, že mezi námi a trajektem bylo něco kolem 400 kilometrů nudné dálnice přes Dánsko, které je kompletně placka. Nějak jsme to dali a o půl šesté jsme byli v konečné stanici Hirtshals, hurá trajekt a konečně Norsko!
Musím uznat, že obdivují Ivku na yamě. Já jsem byl po třech dnech dost vyřízený a to mi přijde, že mám mnohem komfortnější sezení.
Dneska jsme na benzínce (kde jsme si omylem dali nejdražší jídlo z celé cesty – dva hambáče za 40 éček) potkali Fazer se Zlínskou značkou a vyklubal se z toho Michael, na kterého jsme znovu narazili na trajektu. Je to Ital co chvíli žil v ČR a právě jede do Stavangeru na pár měsíců za práci (peče pizzu). Už tak jezdí dva roky a za těch par měsíců si vydělá tolik, že zbytek roku má dovolenou :-).
Cesta trajektem zabrala tak 4 hodiny a někdy kolem půl 12 nás vyhodili z trajektu ve městě Kristiansand. První dojmy nebyli nic moc, protože jsme z trajektu vyjeli rozespalí, v noci, v mlze a k tomu všemu nás ještě čekalo hledání kam složit hlavu.
Ale naštěstí v Norsku je povolené kempování na divoko, takže jsme to zapíchli kousek za Kristiansandem na nějakém parkovišti.
15. květen 2017 – pondělí
Ráno se nám vůbec nechtělo ze spacáku, ono se není čemu divit cíl dojet do Norska splněn tak kam pospíchat. Máme před sebou necelé tři týdny.
Myslím, že tento problém řešil asi každý: „Půjdu na záchod nebo ještě chvíli vydržím?“ Po nějaké době, kdy už to vážně nešlo, jsem se vyhrabal ze stanu a zjistil, že stojíme na parkovišti pro nedaleký přírodní park. Takže jsme se v rychlosti najedli, pobalili věci a šli se do něj podívat.
V rámci bezpečnosti jsme sebou táhli síť na bagáže a pořádný zámek na kola. Což se následně ukázalo jako úplné zbytečnosti. Ze začátku jsme si většinu věcí nosili sebou a postupem času jsme na motorce nechávali víc věcí jen tak položené až to dospělo do fáze, že jsme na motorce zapomněli občas i klíče od ní :-). Začali jsme tomu říkat „Norský standart“, na který se pekelně rychle dá zvyknout a bohužel o to hůř odnaučit (jojo kéž by to tak šlo i u nás) a za celou dobu se nám nic neztratilo.
Park byl prostě boží, už jen na tomto kousku bylo dost vidět jak Norům záleží na krajině. Nepamatuji si název parku, ale koukali jsme z něj na ostrůvek „Tjamsøya“. Moc se mi líbili různě zasazené grily, kde bylo nachystané i dřevo a stačilo jen dojít a udělat si hezký večer s přáteli.
Další cesta nás zavedla k nejjižnějšímu majáku Lindesnes. Maják nic extra a ještě měli mastné vstupné, tak jako správní Češi jsme si to prošli jen kolem a pokračovali dále.
Také jsme si poprvé vyzkoušeli místní šotolinku, kterých v Norsku projedeme ještě nespočet. K večeru jsme to zapíchli kousek před Egersund v lese u silnice. Místo na spaní nebylo úplně nejlepší, ale již nebyla síla na hledání něčeho jiného a sotva jsme postavili stan, začalo pršet. (kolem 21.44 a světla jak ve dne).
16. května 2017 – úterý
Dneska jsem se moc nevyspal, v noci začala pěkná fujavice s deštěm a mě to celou noc budilo. Ráno jsem už nevěděl jak si lehnout, jak mě bolely záda no prostě slečinka je ze mě. (časem jsem zjistil, že to bylo špatným polštářem, co mi křivil páteř, ale jako vždy jsem to zjistil až těsně ke konci cesty – zde se hodí pravidlo na spaní a botách se nemá šetřit)
Ale víte, co dokáže zkazit ráno nejvíce? No přeci nepřestávají déšť z včerejšího večera. Proto jsme si dali ráno pěkně na čas, a když pořád nepřestávalo pršet, nezbylo než pobalit za deště, nasadit nepromoky a hurá na cestu.
Dnešní den máme v plánu dojet do Stavangeru, kde máme domluvené přespání u Michaela z trajektu, a ve skrytu duše doufám, že cestou narazíme na moto shop a já si seženu pořádné nepromoky.
Stále prší, nepromoky už i to málo co držely venku, pustili dovnitř a k tomu je zima a fouká nepříjemný boční vítr, co mi háže s motorkou. Jsme úplně hotoví a stavíme na pizzu u cesty. Sice máme v plánu si převážně vařit sami, ale představa teplého jídla v místnosti, kde neprší, a je teplo, nakonec zvítězila.
S myšlenkou: „Hurá dali jsme to!“ dojíždíme odpoledne do Stavangeru a objíždíme tři moto shopy. Jak se říká: „Nejlepší na konec“. V posledním (Bikerstreet) mají stejné co má Ivka i v mé velikosti :-). Ani nehledím na cenu a s úsměvem ve tváři odcházím z obchodu s párem nových nepromoků. Ještě jednou díky asi jste mě zachránili.
Když jsem naklepl téma domluvy tak většina Norů při otázce „Mluvíte anglicky?“ odpověděla „trochu“ a pak pokračovali perfektní angličtinou :-).
Jelikož přestalo pršet, a my do Stavangeru přijeli hodně brzo, Michael nějak neodpovídá, tak měníme plány a míříme směr kemp nedaleko Kazatelny (Prekestolen). Kam máme v plánu se druhý den podívat.
Sotva zaparkujeme a postavíme stan, začíná pršet.
Musím uznat, že kvalita kempů je luxusní a díky tomu, že jedeme před sezónou. Máme je více méně pro sebe :-), pokud jsou již otevřené.
17. května 2017 – středa
Ranní sprcha k nezaplacení :-). Ráno si dáváme načas, balíme a snažíme se co možná nejvíce věcí usušit a někdy v 10.30 vyjíždíme z kempu směr Kazatelna. Je to necelých 5 km, takže rovnou v normálním oblečení na trek, abychom se nemuseli na parkovišti převlékat a mašlit moto hadry na motorku.
Cesta na Kazatelnu nám vzala plus mínus 2 hodiny, což mě připadalo jako heroický výstup. Jen mi ten dobrý pocit krapet kazili Norští důchodci, kterých jsme potkali nespočet, a všichni byli vysmátí od ucha k uchu a podle jejich fyzičky hodnotím, že bych se měl i já více hýbat :-).
Kazatelna za to stojí, i když je to jeden z hlavních trháků, takže lidí jak …, ale ten pocit, když člověk stojí na hraně a kouká dolů, za to prostě stojí. Jediné co mi to tam kazilo, bylo zjištění, že lidé jsou prostě prasata. Protože ve spáře, kam se nedalo rukou dostat byla doslova skládka z odpadků.
Cestou zpět na parkoviště nám zase začalo pršet a tak nezbývá než otestovat nové nepromoky, které po nějaké době jízdy deště hodnotím, jak to říct slušně: „Boží! Konečně mám koule v suchu.“
Zbytek dne nám prší a my to balíme nedaleko Hjelmelandsvågen, kde jsme narazili na opuštěný mlýn. Spíš bych měl říct chaloupku, která se zdá jako super místo na přespání. Nápad to byl dobrý, a spalo se tam také dobře, jen jsme se později dozvěděli, že se jednalo o místní památku. Nu což i v památce se dá přespat :-).
Dneska musel být nějaký státní svátek, protože jsme potkali nespočet žen v krojích a k tomu všude byli vyvěšené Norské vlajky.
18. květen 2017 – čtvrtek
Spaní ve dvou na pryčně nic moc, ale aspoň sem neprší :-). Budík ráno moc nefungoval a my se probrali až v 8 hodin a díky tomu jsme promeškaly okno, kdy nemělo moc pršet. Proto nikam nespěcháme, a rozvěšujeme mokré věci, kde se dá, a čekáme do 12 hodin, kdy by déšť měl trochu polevit.
Zde by se hodila vtipná vsuvka o počasí a našem plánování. Náš plán vyjet na dovolenou v květnu bylo z jedné části díky menšímu počtu turistů, ale také díky tomu, že květen je měsíc, kdy v Norsku spadne nejmenší počet dešťových srážek za rok no co zase to nevyšlo. Později jsme od místních zjistili, že v tomto obdobní nepamatují takové silné a dlouhotrvající deště.
Odjezd z mlýna se posunul až na jednu hodinu, kdy počasí hodně povolilo a pršelo už jen trochu. Hned za mlýnem jsme najeli na trajekt a postarší Nor se nás ptá: „Are you from Czechoslavakia?“ kývneme a dáváme se na chvíli do řeči. Příjemný pán a mimo jiné nám prozradil, že tu včera měli státní svátek den nezávislosti, tak proto ty vlajky a kroje.
Dnešní cíl je kemp ve městečku Odda, který je kousek od Trojlltungy („Trolí jazyk“).
Celý den nám pršelo, ale nepromoky vydržely, boty také, ale rukavice začaly lehce vlhnout. Njn už je toho na ně moc.
Cesta nás zavedla do nějakého SKI areálu, kde byla pěkná kosa a plno sněhu, což pro nás bylo v Norsku poprvé, co vidíme ještě hodně sněhu, ale v následujících dnech to bude každodenní chleba. Osobně nemám problém se zimou, ale kdyby jste někdo zvažovali výlet do Norska v tuto dobu počítejte, že budete klepat kosu :-).
Cestou jsme potkali Němce v karavanu, kteří se s námi naloďovali na trajekt. Máme na sebe nějaké štěstí, protože to není poprvé a také ani naposled co se ještě potkáme.
Zbytek cesty je více méně transportní, jen se dvěma zastávkami u vodopádů a k večeru dorážíme do kempu.
19. květen 2017 – pátek
Dnešní den máme v plánu Trolltungu (Trolí jazyk). Pro ty kdo to neví, jedná se o vykrojený kus skály ve tvaru jazyka nad jezerem. Na fotkách moc hezké jen dostat se tam je krapet složitější a popravdě vědět co nás bude čekat, asi to oželíme, i když kecám, i tak by jsme do toho šli.
Takže na Trolltungu vedou dvě cesty. První, která se otvírá až v červnu, a je potřeba mít sebou horolezecké vybavení. Nebo druhá, která je dlouhá 11 kilometrů tam, a překvapivě 11 kilometrů zpět, kde v prvních 4 kilometrech je náročné stoupání. Viděli jsme nespočet lidí, co to museli vzdát, protože během stoupání, prostě zjistili, že na to nemají. Následujících 7 km se chvíli jde po rovince, chvíli do kopce nebo z kopce.
Podle průvodce je cesta na 8-10 hodin, nám zabrala přesně 9:50 s přestávkami na focení a to si myslím, že jsme šli celkem rychle.
Pro méně zdatné je od června v provozu lanovka, s jejíž pomocí se lze vyhnout prvnímu nejnáročnějšímu úseku. Další podstatný problém je, že v květnu je celý vršek pokrytý sněhem. No sníh to sice byl, ale díky sluníčku co na něj pražilo plus mínus dvaceti stupni byl komplet rozbředlý a bořili se do něj nohy i 30 čísel. Musím říct, že jsem krapet záviděl výpravě, která si na parkovišti půjčovala sněžnice z místní půjčovny. Nám se nechtělo čekat a řekli jsme si, že to dáme bez nich. Jojo vědět jaké to bude, klidně si tu frontu vystojím :-).
Slunce příjemně hřálo a v místech kde nefoukalo, bylo na tričko, ale stačilo zajít na větrnou stranu a bylo na bundu. Další super věc byla, že slunce svítilo až moc a nás nějak nenapadlo si sebou přibalit krém na opalování. Naštěstí jsme potkali Sherpu co se vracel se skupinou a trochou toho zázračného krému nás obdaroval. Ještě jednou díky, bez něj by jsme dopadli asi jako slečna z druhé skupiny, která se těžce spálila a druhý den měla problémy s otevřením očí.
Ten pocit, když jsme tam konečně dorazili, byl ohromující a ve výsledku stálo to za to! Klidně bych šel znovu.
Občas žasnu, když vidím, co sebou tahají lidé kolem. Náš batoh obsahoval vodu, jídlo a rezervní oblečení, zato asi japonský turista si sebou táhl velkou skládací židličku.
Cesta zpět, ač byla stejně dlouhá, utíkala o poznání rychleji. Jen nás cestou zradil sněhový most přes řeku, který ráno ještě byl a odpoledne tak nějak zmizel. Takže nezbylo než si řeku pěkně přebrodit a ty zbytky suchých bot definitivně promáčet. Do kempu jsme dorazili někdy po osmé.
20. květen 2017 – sobota
Po včerejším výšlapu jsem spal jak špalek. Ráno nás přivítala azurová obloha, což se nám tuze líbilo a po chvilce jsme měli rozvěšené všechny mokré věci (převážně trekové boty). Dáváme si na čas, a čekáme až to trochu oschne a po snídani razíme směr cesta vodopádů.
V Oddě nás ještě čekala nezbytná zastávka na pumpě. Pro ty co to neví, tak pumpy tu mají jen na bankovní karty. Na klasickou pumpu, kde se dalo platit penězi jsme narazili snad jen jednou, zbytek všechno přes bankovní karty. Za celou dobu jsme neměli jediný problém s kartou (pro jistotu jsme měli Visa i Mastercard, ale tak 95% plateb šlo přes Visa). Další super věc je cena benzínu. Na začátku týdne je nejdražší a postupně se snižuje. Takže pro příklad v pondělí stál litr 16.50 a v sobotu jen 13.40. Pro motorky to nemá moc význam, ale být v Norsku s autem asi bych čekal na plnou nádrž ke konci týdne.
Cesta vodopádů stojí za to, skvělé výhledy a klikatící se cesta co víc si může člověk na motorce přát. Cesta končí u vodopádu Vöringfoss s výškou 182 metrů. Ta masa vody je dech beroucí.
Spolu s námi k vodopádu přijel i autobus plný Japonských turistů, později jsme je přejmenovali na autobus plný jablek, protože jsme na takové autobusy naráželi u většiny turistických atrakcí.
Japonci jsou hodně zvláštní národ každé setkání probíhalo jako setkání třetího druhu. Autobus zastavil, z něj se vyhrnulo „milión“ malých lidiček, kteří byli ověšeni fotoaparáty a v rukou drželi mobily nebo tablety. Ani se pořádně nerozhlédli kde jsou, a hned si vyfotili tak deset selfíček na tomto místě, pak dalších deset o pár metrů dále a po 10 minutách naskákali zpět do autobusu a jeli dále. Ale tím nechci říct, že mám něco proti Japoncům. Jen mě to vždy překvapilo a zde určitě platí: „Jiný kraj, jiný mrav“.
Míříme směr Bergen, kde nás cesta vede přes luxusní most, který byl označen mýtným. My samozřejmě žádné konto s mýtným zřízené nemáme, ale jak se následně ukáže, v Norsku jsou motorky vedeny ve stejném stylu jako u nás, takže zpoplatněné silnice jsou převážně zdarma. Co se týče mýtného v Norsku, mají zpoplatněny některé silnice a tunely. Vše je vedeno na SPZ a je dobré si před návštěvou Norska zřídit přes jejich stránky speciální účet pro mýtné, z kterého se posupně strhávají peníze. Naštěstí pro zapomnětlivce v případě absence tohoto účtu vám mýtné přijde poštou, bez žádného navýšení!
Norsko je komplet prošpikované tunely. Dneska jsme kupříkladu jeli tunelem, co měl 9 kilometrů a uprostřed se nacházel kruháč :-).
Pomalu se blíží večer a my pokukujeme, kde dneska složíme hlavu, když v tom potkáme další obří vodopád s gift shopem. Jako správní Češi kupujeme pohlednice a trika a kousek za vodopádem na opuštěném parkovišti stavíme stan a vaříme večeři, která byla losos ala ešus.
Co se týče jídla, máme sebou základní suroviny, ale většinu věcí nakupujeme přímo na místě. V Norsku se dá nakoupit i za naše ceny, jen se stačí dívat po nejlevnějších produktech (osobně se nám osvědčil obchod KIWI). Smutné na tom je, že i ta nejlevnější pomazánka v Norsku chutná lépe jak nejdražší u nás. Co můžu vřele doporučit, jsou Norské marmelády, které stojí „pár kaček“ a prodávají je po kilech.
PS: Víte jak poznáte Nora? Venku kolem 5-10 stupňů a Nor si jde v krátkém tričku koupit zmrzlinu.
21. květen 2017 - neděle
Ranní pohoda umocněna slunečným počasím nás nikam nežene a kolem 11 vyrážíme vstříc všemožným tunelům, které dneska projedeme. První byl tuším 5 km, následující asi 11 km.
U města Gudvangen v zálivu kotvila obří zámořská loď. Stále nemůžu přijít na to, proč někoho baví cestovat tímto způsobem, ale každý je nějaký a sedí mu něco jiného, tak není proč někoho soudit. Šli jsme se podívat k zálivu a podotýkám, že venku bylo něco kolem 10 stupňů a nějaké dvě děti školního věku se tam seriózně koupali a pak hrály volejbal. Sám si o sobě myslím, že jsem hodně otužilý, ale tohle bylo i na mě moc :-).
Bohužel se poprvé a také ne naposled se projevil výběr termín dovolené a nad městem Fossheim se otáčíme u závory se zavřeným průsmykem, který ještě není v provozu, a vracíme se zpět a pokračujeme nejdelším norským tunelem, kterému jsme se původně chtěli vyhnout.
Norsko je nádherné, člověk neví zda má koukat na fjordy nebo na malé chaloupky, které míjíme cestou nebo na všudy přítomné ovce u kterých bych ani nevěřil, jak dokáží rychle běhat.
Na otočku se stavíme v Borgundu, kde je nejstarší kostel v Norsku, který bohužel není volně přístupný, a my přijíždíme po zavíračce, ale i ten pohled z venku stačí. Zase zde potkáváme náš oblíbený autobus plný jablek :-).
Blíží se večer a přemýšlíme co se spaním, jelikož začíná pršet, vyhrává kemp. Jenže první na cestě vypadal dost opuštěně, tak razíme dál a druhý vypadá hodně podobně. Jenže zde je i rodinný dům, proto zkoušíme štěstí a paní nám sdělí, že ještě nemají otevřeno, ale pokud chceme, chatky jsou již funkční, voda puštěná, tak za 300 noků (což je boží cena na Norsko) bereme chatku a první den si užíváme spánek v teple a posteli.
PS: Dneska první rádoby oprava. Ivce nějak začalo divně rachotit v yamě a ukázalo se, že byla na minimální rysce s olejem. Naštěstí sebou vozíme rezervní 1 litr pro podobné případy. Bohužel problém, který se tak jednoduše nevyřešil je Ivčin Interphone, který přestal dobíjet, takže odteď již žádné kecání během cesty.
22. květen 2017 – pondělí
Ne, že bych byl nějaká slečinka, ale probuzení v teplé posteli bylo prostě k nezaplacení. Dneska máme v plánu přejezd části pohoří Jotunheimen, tak doufám, že nebude zavřeno jak to včerejší.
Pomalu stoupáme, „pomalu“ je to správné slovo, protože Ivka je ráda, že se škrábe nahoru tak 20 km/h. Celkem jasně se mi vybavil přejezd Julských Alp, kde to měla yama taky hodně těžké.
Blížíme se k průsmyku a citelně se mění ráz krajiny. Ubývá zelené a přibíhá sněhu a s tím vším ruku v ruce klesá teplota. Máme vyhráno průsmyk je otevřený a my s radostí vyrážíme. Plus mínus ve středu přejezdu nás chytá sníh s deštěm, proto nahodíme nepromoky, teplé rukavice a další pár ponožek a pokračujeme dále. Sjíždíme do městečka Øvre Årdal, které z vrchu vypadalo jako líbezné městečko pro navštívení, ale po příjezdu nic moc. Ve všem zlém je i něco dobré a my narážíme na luxusní pekárnu s Norskými koláči. Jak bych to popsal, prostě normální koláč co má ve středu speciální pudink, ale není to koblih. Nicméně velmi dobré můžu vřele doporučit.
Z městečka vyjíždíme na přejezd Joutenheimu, teda vlastně objezd národního parku Jotunheim z jižní strany. Přestalo nám pršet a foukat a hned se jede o 100% lépe. Tato část přejezdu je mnohem hezčí jak předchozí a nemůžeme se vynadívat na tu krásu kolem, pořád se snažíme najít nějakého losa, ale to nám ještě dlouho nebude dopřáno.
Na vyhlídce se dávám do řeči s dvěma Holanďany, kteří jsou úplně unesení z krajiny. Není se čemu divit doma mají velkou placku. Spolu s chválením krajiny si postěžují na zimu, mrknu v čem jedou a oni mají kabriolet, samozřejmě se střechou dole a na sobě lehkou bundičku, jak se říká: „Není špatné počasí jen špatně oblečení lidé.“ :-).
Cestou potkáváme první auto/tranzit s CZ značkou a o kus dál bandu asi 5 motorkářů, tak přeci tu nejsme sami.
Místní dělníci nám připravili malou šou, kdy přímo před námi odváželi dvě buňky. To by nebylo nic zajímavého, ale převáželi je pomocí vrtulníku. Takže přílet, spuštění lan, čekání na ukotvení (bez toho aby vrtulník přistál) a pak frr a hurá pryč s nákladem. Super podívaná jen kdyby mi tak nemrzly prsty u nohou bylo by to lepší.
Sjíždíme do města Lom, kde nad vydatnou večeří v luxusní restauraci (hambáčem na benzínce) řešíme co dál. Po chvíli debatování padá návrh přesunout se více k moři, kde musí být přece tepleji :-). A tak v sedm večer vyrážíme vstříc městu Geiranger vzdálený necelých 100 kilometrů. Tohoto rozhodnutí ještě dneska stále lituji, protože cesta nás vedla přes národní park Reinheimen, který podle okolních výhledů byl to nejhezčí co jsem v Norsku viděl a my jím jen projeli bez většího zastavování. Už byl večer a my se viděli někde víc v teple a tak jsme touto úžasnou krajinou jen prosvištěli, abychom se těsně u cíle naší cesty Geiranger dozvěděli, že průsmyk k městu je zasypaný sněhem a my se musíme stočit na město Styr, kde po nějakých dalších 10-20 kilometrech vybalujeme stan na parkovišti u jezera Storvatnet. Cestou jsme sice potkali tři kempy, ale všechny měli zavřeno.
PS: Moto obleční kombinované s trekovým oblečením v takovýchto podmínkách ideál jen zebou špičky prstů u nohou. To musíme do příště nějak pozměnit, možná zkusit vyhřívané ponožky nebo nějaké návleky.
PS2: Nepromoky super drží teplo, takže se dají využít nejenom proti dešti.
23. květen 2017 - úterý
V noci byla pěkná zima a po celodenní jízdě v zimě jsem potřeboval trochu zahřát. Tak jsem vyzkoušel kombinaci spaní: alumatka na ní termarestka na ní spacák a do spacáku ještě tepelná vložka a spal jsem jak nemluvně.
Nějak jsme ráno zjistili, že na parkoviště není výslovně zakázáno kempovat, ale doporučuje se použít jeden z nedalekých kempů. No nic kdo by to v noci četl :-).
Dnešní plán je dorazit na ostrov Godoja, kde máme v plánu přespat.
Cesta vede skrz nádhernou scenérií, ale má to jeden háček začínám usínat za „volantem“, když mi napotřetí spadne hlava a málem pokládám motorku zastavujeme a dáváme si trochu oraz. Bohužel nám už nejdou Intercomy, tak na další jízdu to řeším hudbou do helmy a světe div se funguje to. Takže následující týden trávím ve společnosti Deep Purple, Iron Maiden, Tři sestry, Zakk Wylde, Pink Floyd a dalších :-).
Trochu mě děsí povolený řetěz na yamě a po zjištění, že sice máme klíč na povolení, ale je tak na …, že se nám nedaří povolit kolo. Takže nezbývá než v prvním městě najít nějakou opravnu, což se nám daří a kluci ušatí nám půjčují nářadí a trochu pomáhají s dotažením řetězu. Zkoušíme zjistit, kde se dá koupit čistit řetězu, protože na žádné benzínce jsme na něj nenarazili. Týpek na nás kouká jak na spadlé z višně. Rozhovor probíhal ve stylu: „Nevíte kde se dá sehnat čistič na řetěz?“, „Čistič na řetěz? To něco takového existuje?“, „Ano pomáhá to delší životnost“, „Delší životnost? Však u nás se na každou sezónu kupuje nový řetěz! A podle popisu to musí ubližovat řetězu, u nás se pouze maže.“, „Aha, tak díky za pomoc při dotažení a hezký den“ :-).
„Pokud jsi byl v Norsku a nejel jsi trajektem nebyl jsi v Norsku.“ Toto přísloví plně platí, protože za ten týden co jsme tu jsme jich využili nespočet.
Blíží se večer a my slavnostně dojíždíme na ostrov Godøy . Kurňa nemělo tu být teplo? Tak tohle nám trochu nevyšlo :-). Člověk se jede ohřát k moři a ona je tu větší kosa. Ale není proč házet flintu do žita a stavíme stan kousek od moře a užíváme si „západ“ slunce. Nějaká Norka na kole nám přeje hezký večer a když ji zveme k nám, tak zdvořile odmítá se slovy je moc zima. Jojo to už je špatné, když i Norům je zima :-).
24. květen 2017 – středa
Spaní u moře má jednu velkou nevýhodu a to nikdy nevíš jak bude ráno. Večer jsme měli krásné bezvětří a více méně i teplo, za to ráno jsme měli pěknou kosu a k tomu extrémně větrno.
Ono celé spaní bylo krapet pankové. Místo bylo super, jen najít aspoň trochu rovnou plochu na stan se zdálo jako nepřekonatelná překážka, kterou jsme nakonec vyřešili tak, že já spal krapet z kopce a Ivka zase v dolíčku. Takže výsledný spánek nic moc a ještě k tomu se v noci zvednul vítr a začal mlátit s plachtami od motorek a stanem. Ale na konci je každý generál a nám i vybavení se nic nestalo.
K ránu znovu začalo pršet, ale už to ani nevnímáme. Po pár dnech v dešti to člověku přijde normální, však jsme v Norsku.
Godøy je nádherný ostrov, který je obehnaný pohořím, kde se dá hikovat a kde mimo jiného hnízdí Papuchálek severní, kterého jsme ale neměli štěstí potkat. Pokud se zde někdy ještě objevíme, určitě necháme motorky dole a půjdeme se stanem nahoru a tam přespíme, protože ten výhled musí být při východu nebo západu slunce úžasný.
Plán byl jasný přes Atlanterhavsveien (Atlanstká cesta) do Kristiansund, tam někde přenocovat stočit mašiny směr Švédsko a pomalu se vracet domů. Plán to byl super jen předpověď na následující dny plné deště tímto směrem ho krapet změnil a místo směr sever jsme vyrazili přes Trolí stezku do Gairangeru a pak se uvidí.
Z cesty se mi vybavuje pouze jedna věta: „Chčije a chčije!“ a ono pršelo a pršelo. Takže Trolí stezka v dešti, ale i tak za to stála. Je to takový Norský Grossglockner. Nahoře mají super vyhlídku na celou cestu, jenže v době kdy jsme se na ni dostali padla na ni mlha a bylo vidět jen pár metrů před sebe k tomu pořád pršelo a k tomu ten pocit, že otáčíme motorky a vlastně se začínáme přibližovat k domovu ve mně vyvolává dosti rozvrácené pocity. Co mě drželo krapet nad vodou je pocit, že jsem jeden z prvních kdo tuto cestu letos projel, protože Trolí stezku otevřeli předcházející den :-).
K večeru jsme dojeli do kempu Muri ve městě Valldal, kde se paní asi Ivce zželelo a dala nám chatku jen za 300 noku. Kemp byl luxusní můžu vřele doporučit.
25. květen 2017 – čtvrtek
V noci překvapivě pršelo a ráno to není moc jiné. Takže odjezd byl stanoven až na 12 hodin, kdy se počasí mělo aspoň trochu umoudřit. Ivka sedá na motorku se slovy jedu odevzdat klíče, nastartuje, zařadí, přidá plyn a v tom se ozve vysoký zvuk přiškrceného motoru a motorka chcípne. Koukáme na sebe co se to stalo, zkusíme znovu a úplně stejně průběh. V hlavě se mi honí myšlenka: „Tohle nevypadá vůbec dobře“. Ale nic moc dělat nemůže, proto dobalíme a odtlačíme motorku k recepci, kde řešíme co s tím. Paní na recepci je strašně ochotná a obvolává místní servisy, ale zrovna je státní svátek a nikdo ji nebere telefon. My zkoušíme také své známe po telefonu, až se Ivka dovolá svému mechošovi, a dostane radu zkusit na sucho prošlápnout nakopávačku a pak přes ni motorku nastartovat, pak chvíli na volnoběh počkat až se vše řádně zahřeje, pomalu ji projet a snad dobrý. Nakopnutí proběhlo v pořádku a motorka si brumlá jak kdyby jí nic nebylo. Problém byla zkondenzovaná voda ve vstřicích. Takže čekáme ještě tak 15 minut s nastartovanou motorkou a pak zkoušíme rychlost a hurá všechno funguje jak má :-). Zase o něco chytřejší.
Bohužel znovu zjišťujeme, že průsmyk za Gairangerem je stále zavřený a my ač neradi otáčíme a vracíme se přes Trolí stezku a tam následně do města Verma a dál na sever národního parku Reinheim.
Jako vždy za posledních pár dní nám hodně prší, ale nepromoky a boty drží sucho jen ani jedny nepromokavé rukavice co má Ivka nejsou nepromokavé. Celkem mě to překvapuje, protože má Alpine Stars a to jsem si myslel, že je kvalita, protože osobně mám od nich boty Toucan a ty jsou boží!
K večeru dojíždíme do města Lesja, které je v centru krajiny, kterou si Norové přetvořili do úrodné půdy. Pokud se nepletu tak tam dřív byli bažiny a v rámci dlouhého časového horizontu se jim podařilo toto prostředí přetvořit na zemědělskou oblast. Je to super kontra za posledních pár dní. Protože Norská krajina je hodně specifická a najednou se objevíme v krajině, která je podobná hodně té naší.
U vody jsme narazili na malý srub, který vypadá, že je hojně používaný místními pro grilování nebo jen tak posezení u vody. Říkáme si, že je to super místo na rozložení tábora, ale nechce se nám jen tak se nakvartýrovat k němu do cizího. Tak to Ivce nedá a jede se zeptat k prvnímu baráku tak 300 metrů od chaty. Z dveří vyjde starší paní a když se jí Ivka zeptá zda neví komu patří chata a zda by nevadilo, že ji použijeme na přespání dnes v noci. Paní se jen usměje a odpoví chata je naše a klidně ji použijte a popřeje Ivce hezkou noc :-).
Takže rozkládáme stan, vaříme večeři a zbytek večeru trávíme dopisováním deníků. Zítra máme v plánu pokračovat směrem k Švédským hranicím a dále na jih.
26. květen 2017 - pátek
Nějak se budím čím dál tím dřív, než by se mi líbilo. Ale zase na druhou stranu, vždy mám po ránu trochu času na čtení knížky než se Ivka vyhrabe ze stanu. Po ranní rutině sedáme na motorky a kolem 11 odjíždíme. Nemáme žádný plán, jen se posouvat směrem ke Švédsku. Díky tomu, že jsme krapet změnili plán před pár dny a stočili to na Švédsko, projíždíme krajinou o které nemáme nic zjištěné a více méně stavíme kde se nám líbí.
Cesta vede mezi národními parky, což já osobně úplně miluji. Stavíme v malé vesničce u cesty, no vesnička je možná silné slovo dohromady tam jsou tak 4 domy a z toho jeden je gift shop a druhý je restaurace. V gift shopu nakupujeme několik „cetek“. Kdo by mohl v té době vědět, že mezi těmito cetkami bude náš parťák na příští cesty Losičák. Původně jsme měli v plánu ho darovat, ale postupem se z něj stal neoddělitelný společník na cestách :-).
Vyzvídáme od paní jak je těžké najít divoké losy. A ona, že stačí vyběhnout krapet výše a určitě nějaké uvidíme jak schází dolů. Dáváme na radu a vybíháme co možná nejvýše a hledáme a hledáme a hledáme a tak po hodině to vzdáváme a jdeme zpět. Prostě nás asi nemají rádi a jako jediní pojedeme z Norska pryč aniž by jsme je viděli.
Dáváme dlabanec na vyvýšeném místě nad nějakou farmou a kocháme se výhledem. Tohle doma prostě nemáme!
Jedeme dál smíření, že prostě losy neuvidíme, když v tom Ivka brzdí a ukazuje vlevo a tam se na mítince pasou dva kousky. Koukám jak z praku, ale než stihnu vytáhnout foťák už jsou v trapu. Teda na to jak je to velké zvíře, tak je hodně plaché. Ale to vůbec nevadí mise splněna viděli jsme divoké losy.
Blíží se večer a my bohužel potřebujeme internet, protože se pomalu blíží Švédská hranice a my nemáme stáhnuté mapy do navigace. Proto to natahujeme a k večeru přijíždíme do kempu Rena těsně před zavíračkou recepce. Ale tento kemp se mi zrovna moc nelíbí, hodně mi to připomíná kempy někde u moře. Plno karavanů hodně lidí a kolem příroda taky nic moc.
PS: Dneska jsme obětovali peníze za pivko z Osla. Není špatné, když to srovnám třeba s pivem ze Slovinska, ale naše je lepší.
PS2: Je sranda jak se postupně mění význam věcí podle doby. Myslím tím trolly. Původně to byli zlí skřítci s kterými rodiče strašili děti. Ale jak se měnila doba tak nyní jsou bráni jako super finanční artikl a všude je nabízejí a jsou brání jako roztomilí „skřítci“ z Norska :-).
27. květen 2017 – sobota
Ráno mě probudili dva ptáčkové co si udělali z naše stanu dálnici a běhali po něm tam a zpět. Bych nevěřil jak malé zvířata dokáží dělat takový randál :-). Zato venku azurová obloha! Fakt nekecám po několika dnech v dešti azuro s teplotou kolem 20-25 stupňů je jako splněný sen! Když to srovnám s dřívějšími dny, které měli tak 7 stupňů maximálně je to příjemná změna.
Někdy odpoledne jsme překročili hranice do Švédska a první pocit byl: „Sakra jsme v lese“. Silnice uprostřed lesa jinak bych zatím Švédsko jinak nenazval, všude lesy nebo vykácené lesy jinak nic.
Díky malé přestávky u řeky jsme našli směrovku na losí farmu. Je to sice zajížďka kolem 50 kilometrů, ale je to jistota, že uvidíme losy déle než pár sekund jak posledně. Je rozhodnuto jedeme tam. O dalších 50 kilometrů dále jsme překvapeně zjistili, že v sobotu mají zavřeno a není šance aby nás pustili dovnitř. Ivka to nesla hodně špatně, ale to jsme ještě nevěděli, že o kousek dál narazíme na několik kousků pasoucích se kousek od silnice. Tentokrát nic neuspěchat, rychle vypnout motorku, vytáhnout foťák, pomalu se přibližovat a v poslední chvíli udělat dva snímky a koukat jak mizí v lese. Sice to byl jen okamžik, ale nevadí máme i fotku!
Ve Švédsku mají plno modrých kempů, což jsou vlastně upravené plácky, které může člověk bezplatně použít pro kempování. Většinou kemp má i kadiboudu, ohniště s nachystaným dřívím nebo grilem a plno dalších vychytávek. Ten náš byl u jezera s krásným výhledem.
Kousek od nás kempuje v karavanu starší pár ze Švédska, který má dvě dlouhosrsté fenky Švýcarských ovčáků. Ivka je v sedmém nebi, protože dlouhé léta měla stejnou fenku Neu, která bohužel před lety umřela na stáří.
Je to velmi příjemný pár co tímto způsobem cestuje po rodné zemi, protože bohužel ze zdravotních důvodů nemůžou nikam dále. Po chvilce klábosení nás zvou k sobě domů. Bohužel míříme jiným směrem a tak se domlouváme, že při příští návštěvě Švédska se u nich určitě zastavíme. Pán nás podarujeme dvěma Dánskými pivky a pak se rozloučíme a jdeme spát. Velmi příjemný pár, doufáme, že je ještě někdy v životě uvidím.
28. květen 2017 – neděle
Ráno nás, no buďme upřímní ráno mě probouzí slunce. Je nádherné počasí s teplotou na opalování. Balím a připravuji snídani a čekám a čekám až Ivka vyleze taky, dneska si dává nějak na čas. Po nějaké době se začne něco vrtět ve stanu a po další chvíli vykoukne ze stanu se slovy: „Miláčku pokud mě chceš nechat dospat nešusti se sáčky!“. No co se dá dělat člověk se neodvděčí všem :-).
Ráno se loučíme se sousedy se slibem pokud pojedeme do Švédska určitě se u nich zastavíme.
Cesta Švédskem (aspoň ta naše) je strašně monotónní, kde se střídá les s městem nebo vesničkou. Něco jak u nás, což není nic špatného, ale když posledních pár dní člověk trávil v Norsku, kde je o výhledy postaráno nadmíru krapet začíná strádat.
Aby to nebylo tak monotónní volíme cesty po šotolince plné kamínků, což se mi po pár kilometrech přestává líbit, protože chudák gsko pořád dostává rány šutrama. Jojo to jsem byl ještě hodně zhýčkaný a bál jsem se o motorku teď už vím, že prostě motorka je na to dělaná a off-road cesty miluji!
Počasí si usmyslelo, že jsme měli slunce a hezkého počasí dost a zase začalo pršet. No nic nepromoky na sebe a pokračuje se dále. Nakonec končíme v malebné vesničce Asphyttan, kde rozložíme tábor pro dnešní večer. Je to tu moc hezké a místní se o vesničku pečlivě starají. Jediný problém jsou dotěrní komáři a je jich tu vážně požehnaně. Takže večeře a co nejdříve do stanu.
29. květen 2017 - pondělí
Ráno klasická rutina a kolem 10 vyrážíme. Venku je nádherné azuro a krajina kolem je jak přes kopírák naše. Což by nebylo tak špatné, ale hodně se to podobá včerejšku a vše se monotónně opakuje takže celkem nuda ve výsledku. Díky, že mám aspoň hudbu v helmě jinak bych zase usnul :-).
Stavíme na jídlo v Burger Kingu. Je to super, protože ceny jsou plus mínus jak u nás a bohužel výživová hodnota z této pochutiny také.
Dnešní den byl více méně transportní a k večeru přijíždíme do kempu nedaleko Jönköping. Kemp vypadá dost zašle, ale pán na recepci je velmi příjemný a má plno zajímavých historek ze života. Krapet se rozšoupáváme a kupujeme si láhev vína. Ono celkově alkohol ve Skandinávii není moc vidět, dá se koupit jen ve speciálních obchodech nebo restauračních zařízení a je příšerně drahý!
30. květen 2017 – úterý
Ráno nás krapet popohnal s balením stanu lehký destíček a jídlo jsme nechali až do kempové kuchyňky. Měli i šálky na kávu, tak po skoro 3 týdnech nepít ranní kávu z ešusu mi přišlo jako buranství.
Z deště nakonec nic nebylo jen se znatelně ochladilo, ale za ty tři týdny již bylo i hůře.
Den byl zase více méně transportní. Krajina skoro jako u nás, ale aspoň tu mají hezké klikatící se cesty.
Jsme tak 50 km od Ystadu, kde se doufáme zítra nalodíme a hurá do Polska. Nemáme zamluvené lístky na trajekt, ale snad to nebude problém.
Plus mínus přes hodinu jsme hledali modré kempy, ale vždy když jsem podle mapy dojeli na určené místo, byli všude cedule se zákazem kempování. No hrůza, nakonec jsme se rozhodli přespat v pensionu nedaleko místa, kde jsme hledali modrý kemp. Je to hned vedle pláže :-). Problém byl v tom, že na recepci nikdo nebyl pouze telefonní číslo, na které se Ivka pokoušela dovolat, ale štěstí nám nepřálo. Proto jsme místo spaní uvnitř rozbalili stan na parkovišti a doufali, že se ráno snad nějak domluvíme s majitelem.
31. květen 2017 – středa
Dnešní ráno a noc se určité vryla do paměti velmi hluboko. Když nebudu počítat, že v noci fučel vítr tak silně, že jsem se bál, že nás odnese i se stanem. Tak kdo si může říct, že ho ráno probudili střely z tanku a z kulometů. Popravdě mě to krapet překvapilo, ale později jsme zjistili, že o kus dál je military zóna, kde čas od času probíhá cvičení.
Během balení přijel majitel a ještě nám nabídl snídani, kterou jsme zdvořile odmítli.
Jdeme se podívat na nedalekou pláž, kde zjišťujeme, že kousek od nás visí červená vlajka a v tom mi to hezky zapadne do sebe: „Milatary zóna, probuzení střelami z tanků a červená vlajka.“ Rychle odsud :-). U pláže jsme našli cedulku, kde něco o červené vlajce bylo napsané, ale komplet ve Švédštině. Naštěstí se nic nestalo a my se co nejdříve spakovali a vyrazili směr Ystad.
Stavíme na benzínce kvůli snídani a musím říct je to zajímavá změna. U nás většinou člověk vidí holuby, kosy nebo havrany jak chodí žebrat jídlo a tady převážně straky nebo krkavci :-).
Asi se zase blížíme k moři, protože posledních pár desítek kilometrů fučí boční vítr a dá to krapet práci udržet motorku v rovině, ale daří se a dojíždíme do Ystradu, kde Ivka kupuje lístky na trajekt. Bereme si kajutu, protože plavba má trvat kolem 8 hodin a my si chceme za tu dobu odpočinout, abychom následující den stihli dát celé Polsko na jeden zátah.
Odjezd trajektu je v 22.30 takže máme fůru času. Nakupujeme zásoby, jezdíme kolem Ystradu a více méně se poflakujeme a čekáme na „check in“ trajektu. Čas utekl nějak rychle a my stojíme u trajektu, kde nás posílají do řady k autům, z kterých nás následně pošlou úplně dopředu, že prý půjdeme prví. Občas se hodí cestovat na motorkách :-).
Za chvíli k nám dorazí dva Švédští motorkáři z kterých se nakonec vyklube, že jedou na dovolenou k nám a že se moc těší na naše silnice a hlavně pivo. No ještě aby se netěšili :-).
Trajekt je dosti odlišný od toho do Norska. Asi uzpůsobený požadavkům cestujících, protože všude se kouří nebo nasává alkohol. To o tom z Dánska do Norska se nedalo říct. Spaní v kajutě paráda až na ty vlny. Jsem si myslel, že s takovou těžkou potvorou to přece ani nehne a ono hnulo a nejenom jednou. Jsem rád, že nemám problémy s mořskou nemocí. V kajutě jsme měli nádherné okénko viz fotka :-).
1. červen 2017 – čtvrtek
Budíček v 6 ráno, mrknout na přístav a hurá rovnou čárou po mapě k České Republice. Zataženo a teploty kolem 13 stupňů nám nijak na náladě nepřidávají, ale aspoň neprší.
Za těch pár kilometrů jsem nabyl představy, že každý Polák kouří jak fabrika. Jako vážně mazec tu snad hned po porodu dostanou žváro do pusy, protože každý koho jsme potkali měl v puse cigáro. A také se nám tu začínají objevovat lehké děvy na takové jsme v Norsku vážně nenarazili :-). Nejvíc mě dorazila scéna, kdy jedem lesem a co 200 metrů stojí nebo sedí na plastové židličce jedna dívčina. Ještě mi tam chyběla cedulka s hodinovouu taxou :-).
Cesta Polskem vice méně jako u nás nebo ve Švédsku, ale už neusínám, protože moji pozornost poctivě zaměstnávají Polští řidiči. Předjíždět v nepřehledných zatáčkách nebo přes dvojitou čáru tu není vůbec nic ojedinělého.
Pěkně si to kvasíme a těsně u hranic v malé vesničce potkáváme paní na trojkolce, kterou bych nejradši ještě teď něčím přetáhl po hlavě. Dojíždíme paní a Ivka dává blinkr a připravuje se k manévru pro předjetí. Když je metr od ní tak paní se vůbec nepodívá zvedne ruku a přesně v tu chvíli zatočí doleva. Ivka chytla za brzdy a motorka šla do smyku, už jsem ji viděl na zemi, protože to s ní hodilo nejdřív doprava a pak doleva. Nevím jak, ale nějak se jí podařilo motorku udržet a kolem paní proklouznout aniž by ji sundala. No a co paní na to? Vůbec nic ani se neohlédla co se stalo, prostě úplný nezájem.
Těsně u hranic sjíždíme na poslední šotolinku naší cesty, byla sice poslední, ale zato stála za to :-). Zlaté Mitasky drželi jak přibité.
Kolem 19h projíždíme hranicemi a jelikož jsme dost utahaní než, abychom se vláčeli ještě do Brna, tak bereme pokoj v Trutnovském hotelu a pivovaru Krakonoš. Večer zakončujeme velkou porcí smažáku s hranolky a k tomu samozřejmě nesmí chybět dobrá dvanáctka :-). Sice nám pokoj na noc vyšel na 1500, ale za to pivko mají za 18 :-).
2. červen 2017 – pátek
Dnešní den byl více méně dojezd domů. Cestou se zastavujeme v Libčanech kousek od Hradce Králové, kde je největší Bonsaj centrum v ČR a jako klobouk dolů fakt paráda. Srdce mi plesá nad pohledem jak hezké bonsaje tam mají (kdybych tak věděl, že po příjezdu domů ta moje půjde rovnou do koše) a k večeru dojíždíme do Brna.
Závěr
Dovolená za námi práce a povinnosti před námi.
Co říci závěrem. Najeto necelých 6000 kilometrů a z celého Norska jsme stihli dojet maximálně do začátku středu země :-). Počítejte, že vzdálenosti v Norsku jsou úplně něco jiného než u nás, ale ve výsledku Norsko je nádherná země, hlavně kvůli přírodě. Pokud miluje přírodu určitě zařaďte Norsko mezi místa kam se chcete podívat. Na každém kroku je na co se dívat a prostředí po každých pár set kilometrů se rapidně změní. Norsko je plné slušných a ochotných lidí, kteří umí perfektně anglicky a vždy rádi poradí nebo pomůžou. Jen je to tam krapet drahé, takže pokud nemáte neomezený rozpočet, popřemýšlejte jak ušetřit, třeba tak jak jsme šetřili my a to spaní ve stanu, vaření jídel, zbytečné neutrácení, atd..