11.12 - pátek
Díky nynější situaci v ČR (covid-19) se stal zázrak a ubytování na Ramzové je stále volné. Takže nebylo potřeba nad něčím přemýšlet a v pátek kolem sedmé večer jsme naházeli věci do auta a vyrazili směr Ramzová ve stejném složení jako posledně. Já, Ivka, Šárka, Gábo, Kala a losičáci!
Cestou stavíme ve Svitávce u Šárčiných rodičů. Ano to jsou ti rodiče, kteří nás poslední rok poctivě přes Šárku zásobují domácí zeleninou a omáčkami :-). A stejně jako minulý rok i nyní neodjíždíme s prázdnou a jako bonus jsme dostali litr domácí slivovičky!
Ve Svitávce jsme se krapet zdrželi a proto náš příjezd byl kolem desáté večer. Nevím co se to se mnou děje, ale posledních 20 minut jsem hypnotizoval Ivčinu navigaci zda už tam budeme, protože díky Ivčině stylu jízdy mi bylo blbě a už už to vypadalo, že i vrhnu. Naštěstí vše dobře dopadlo a večeře zůstala na svém místě.
V apartmánu byla kosa jak z nosa. Topení se nám sice podařilo rozběhnout, ale teplo v něm začalo být až druhý den ráno. Ale jako správní zálesáci jsme nedostatek tepla poctivě doháněli svařákem a slivovičkou.
12.12 - sobota
Ranní probuzení nebylo úplně jak bych si představoval. Asi stárnu, protože jít spát po půlnoci a mít problém se vzbudit kolem sedmé ráno :-) byl problém. Budíček byl posunut až na osmou, ale když jsem koukl na spolunocležníky, tak jim to ani moc nevadilo.
Dneska to bylo extra flákačské, protože z ubytování jsme vyrazili po desáté. Ale náš plán je pouze něco málo přes 15 km, takže není kam pospíchat. Venku je hezky: "mlha, zima a fouká!" ideální počasí na focení.
Cíl dnešní cesty je vrcholek Paprsek. Když jsme tu byli posledně, též jsme plánovali se tam zastavit, ale v té době to byla celkem zacházka a my neměli tolik času. Cestou procházíme přes vesničku Petříkov kousek od našeho ubytování v Ramzové. Je to moc hezká vesnička, ale podle počtu apartmánů čistě zaměřená na turismus.
Po dobrých 6 kilometrech stoupání a pár propocených částí oděvu docházíme na Paprsek. Podle slov klasika by se hodilo říct: “Vybral jsem si směr do nejhlubšího lesa a ona je tu restaurace!”. Covid necovid restaurace praskala ve švech a pokud sem též zamíříte nezapomeňte si dát jejich vyhlášené domácí pěry. Jídlo, svařák a hurá pokračujeme dále.
Vedle restaurace fotím něco málo na půjčený analogový fotoaparát Zenit, abych po pár krocích kdy jsem foťák již uklidil, si uvědomil, že jsem zapomněl zaostřit. Takže fotka sice bude dobře nastavená, ale komplet rozmazaná :-). Aneb těžký život analogového fotografa.
Cestou zpět to bereme více pankově a místo vyznačených cest volíme les. Je to pecka! Sněhu je jen pár centimetrů, ale o to víc jsou všechny stromy komplet obaleny zmrzlou sněhovou pokrývkou. Do toho všudypřítomná mlha, já tohle počasí prostě miluji!
Gabriel cestou básní o otužování a hledá tůňku, kam by mohl vlézt. Trochu si z něj utahujeme, až to skončí hláškou od Gába: "Já nemám problém se tu svléknout!" a jak řekl tak i udělal. O pár momentů později byla vidět krásná scenérie zasněžených Jesenických hor, kde na pěší cestě majestátně kráčel Gabriel se svojí věrnou “družkou” Kalou oba v rouchách Eviných. Dlouho jim to nevydrželo :), ale i tak klobouk dolů.
Cesta na ubytování probíhala v módu autopilot, protože i když to na začátku moc nevypadalo, tato cesta nebyla až tak lehká, jak se zdálo. Na ubytování jsme si dopřáli řádný odpočinek a večer jsme vyrazili ještě na malou procházku. Procházka nebyla moc dlouhá, ale o to byla víc zajímavější, protože cestu zpět jsme všichni absolvovali bez bot :-).
13.12 - neděle
Z předešlého večera nám zůstalo množství svařáku a proto byl čaj v termosce nahrazen touto tekutinou. Ale nic se nesmí přehánět a to speciálně na horách. Nevím jak to mají ostatní, ale když jsme někde na treku, tak malý doušek alkoholu mi vůbec nevadí, ale jak je ho více tak cítím, že tělu se to nelíbí v podobě únavy a nedostatku síly.
Jelikož dneska frčíme domů tak náš cíl cesty je jistý válečný bunkr vzdálený pár kilometrů. Cesta k němu oproti ostatním našim výpravám je celkem nudná, protože nezahrnuje vyšplhat se na vrchol, ale vystoupat jen pár desítek metrů a vklouznout na lesní cestu, která vede přímo k bunkru.
Bunkr je sice hodně velký, ale pro mě nijak více zajímavý prostě bunkr :-). Šárka konečně podlehla a půjčila si ode mě nepromokavé ponožky, které jsem ji od pátku nabízel. Problém je v tom, že Šárka nemá nepromokavé boty a vždy po nějaké době ji boty provlhnou, což ve spojení s teploty kolem -2 až-5 není úplně ideální kombinace.
V Ostružné sedáme na pozdní oběd do místní restaurace (mají tu plno různých hudebních nástrojů) a pak už jen rychle na ubytko pobalit, uklidit a hurá domů!
