Trochu jsem se této dovolené obával, protože to byla naše úplně první dovolená ve složení já, Ivka a její syn Kolja a ještě k tomu na motorkách. Kolja žije s tatínkem v Německu a k nám jezdí na prázdniny (a že jich v Německu mají :-) ). Jenže být spolu na bytě a podnikat jednodenní výlety je trochu rozdíl, než být spolu 24 hodin denně a ještě se mnou na jedné motorce. Od té doby co Ivka má vlastní motorku nerad někoho vozím za sebou, ať už kvůli komfortu jízdy tak i bezpečnosti. Takže z mé strany byla trochu nervozita, jak to celé dopadne, ale teď můžu říct, že k mému překvapení to nebylo tak špatné, jak jsem čekal :-).
29. červenec - sobota
Dnešní plán je dostat se do města Furth im Wald v pohoří Šumava na Německé straně, kde bydlí maminka od Ivky a kde na nás čeká Kolja. Ráno rychle sbalit a kolem 11 hurá směr Nové Město na Moravě, kde se chceme zastavit za Ivčinou babičkou. Babička měla malou nehodu na chatě a museli ji na pár dní odvést do nemocnice.
Na dálnici potkáváme kolonu co má cca 8 km, ale naštěstí se nám podaří přes benzínku sjet z dálnice a zbytek cesty dojet po okreskách. Což se ukáže jako výhra, protože cesta svižně utekla a kolem osmé večer přijíždíme do cíle.
30. červenec - neděle
Bydlení má maminka od Ivky velmi luxusní. Jedná se o klasický bavorský dům s velkou zahradou vystylizovaný do malých detailů. Třeba jedna z koupelen mi přijde větší než náš obývací pokoj :-).
Ráno proběhlo v poklidu s ranní rozcvičkou, pak snídaně a hurá balit. Z našich obav, že budeme mít málo místa se vyklubal opačný problém. Ať žijí minimalisti! Někdy před polednem sedáme na motorky a vzhůru národní parky podél hranic.
Dost mě překvapuje, že váhově vůbec necítím, že jsme na motorce dva. Kolja musí vážit vážně jen pár kilogramů. Když to srovnám s kamarádkou, co jsem nedávno vezl pár kilometrů bez zavazadel a motorka byla mega přetížená, je toto lahoda.
Na hranicích s Českou republikou dávám svoji motorkářskou bundu Koljovi a beru si softshellku, protože Kolja vyrazil v zimní bundě :-) a venku je přes 30 stupňů ve stínu. Beru to jako výhru pro oba, protože Kolja je chráněný a v tom vedru i ta softshelka je hodně.
Povinná zastávka v Tachově pro zakoupení proviantu a hlavně šortky a triko pro Kolju, páč si Kolja nabalil na týdenní výlet troje kalhoty a dlouhé trička, což na týden, kdy hlásí 30 a více stupňů ve stínu, krapet nepraktické oblečení.
Začínají se kupit mraky a v Mariánských lázních začíná pršet. Což nás přece vůbec netrápí, páč máme nepromoky, jenže než se do nich stihneme nasoukat, tak přestane. Nu což tak snad příště :-).
Za městem se nám podařilo sehnat super místo na stan a zbytek večera si užíváme krásný západ slunce, který kouzlí nádherné světelné variace.
31. červenec - pondělí
Spaní ve stanu mám moc rád a podle popisu náš stan je pro 3-4 osoby, ale spát ve stanu s Koljou bylo krapet utrpení :-). Na to, že je chudý jak špejle se dokáže náramně roztahovat a budit se co pár hodin po kopnutí od Kolji není žádný hotel Grand :-). Takže sotva vylezlo slunce, šel jsem si radši ven číst a pokud další dny bude venku hezky, spím pod širákem.
První zastávku máme v Bečově, kde bohužel zjišťujeme, že místní hrad je zavřený, ale o kousek vedle narážíme na moto muzeum. Některé kousky jsou vážně nádherné, ale za mě jen na podívání, protože jezdit na nich bych si nedokázal představit. Asi jsem už moc zhýčkaný luxusem “novějších” motorek.
Další zastávka jsou Karlovy Vary, které nás nijak moc neoslnily a radši pokračujeme dál. Bohužel nás cestou dohání déšť a nám nezbývá, než se schovat na autobusové zastávce a čekat než to přejde. Jsem krapet rád, že jsme zůstali na zastávce a nejeli dál, protože z malé přeháňky se vyklubal pořádný slejvák.
Blíží se večer a my hledáme, kam složit hlavu. Cestou nacházíme pár míst na stan, ale Koljovi se ani jedno moc nelíbí. Na posledním místě u zastávky autobusu jsme našli plakát s nabídkou ubytování v podkroví hradu Horní hrad. Zkoušíme zavolat přiložené číslo a po chvilce domlouvání sedáme na motorky a malou off-road vložku dojíždíme na hrad.
Zpětně musím říct, že to byla super volba. Protože lidé z hradu byli velmi příjemní, ubytování bylo za pusu a ještě jsme večer strávili v dobré společnosti s místními nad korbelem pivka :-).
1.srpen - úterý
Spaní na hradu jedním slovem boží, takhle dobře jsem se nevyspal už dlouho. A jelikož se nám tu moc líbilo, tak jsme ráno nikam nespěchali a po rozloučení s hradními vazaly jsme kolem poledne vyrazili na cestu.
Pokračujeme směr sever podél hranic s Německem. Cestou stavíme u starého dolu a kapličky nedaleko vesnice Meděnec, kde obě památky byly sice zavřené, ale za to se mi podařilo hned na parkovišti šlápnout do krásného hovna :-). Takže moje vzpomínky na tuto oblast jsou stále velmi silné :-).
Je kolem 35 stupňů ve stínu, proto přemýšlíme kam se zašít a cestou zastavujeme na parkovišti za vesnicí Svahová, kde kousek v lese jsou Helenčiny vodopády. Byla to super volba, protože cesta k “vodopádům” je ve stínu a ten následný pocit namočení noh ve studené vodě byl prostě k nezaplacení. (motorka je super cestovní zařízení, ale v takových vedrech s komplet motorkářským oblečením to už tak růžové není). Při odchodu potkáváme tři holčiny a fotografa co zrovna fotí akty, zpětně jako fotograf můžu říct, že je to super místo na focení, ale bohužel vzdálené přes celou republiku.
Sedáme do restaurace nedaleko Hory Svaté Kateřiny, kde padá návrh přespat dneska na Německé straně nedaleko města Seiffen (je to hned za hranicemi). Prý je toto město vyhlášené svým hračkářstvím “Fa. Volker Füchtner Werkstatt alter Volkskunst”. Jsou to takové barevné dřevěné postavičky (všechno ruční výroba).
Bereme kemp nedaleko města a užíváme si hezký večer (popíjíme medovinu :-) ). Venku se začíná hodně zatahovat a vypadá to na velkou bouřku, která přišla během noci.
2.srpen - středa
Tak nám v noci sprchlo vlastně oprava takovej slejvák s bouřkou jsem dlouho nezažil :-), ale kupodivu stan vydržel bez problému. Snídaně, sbalit a hurá do města na hračky.
Městečko/vesnice je plná obchodů s těmi hračkami, ale za mě nic moc. Určitě bych si to nekoupil a nevystavil :-).
Dost bylo Německa a my se vracíme do rodné země. První zastávka jsou Teplice, kde musí Ivka něco přeměřit v prodejně do práce a já s Koljou mezi tím mažeme řetězy na motorkách. Klobouk dolů Kolja se snaží dost komunikovat a místo ruk a nohou používá angličtinu, což i já vítám jako formu tréninku. (do té doby jsme se až tak moc nebavili, protože já zapomněl němčinu ze základky/střední a on zase neuměl moc dobře anglicky)
Stavíme na hradě Krupka, kde dáváme sice krapet dražší oběd, ale chuťově vynikající a k tomu s hezkým výhledem po okolí. Teploty jsou zase hodně nad 30 stupňů ve stínu, takže moc neotálíme a frčíme dál, aby nás aspoň lehký vítr na motorce trochu schladil.
Blíží se večer a nám se podaří dojet až na kraj národního parku České Švýcarsko, které máme v plánu projít příští den. Bohužel máme jen kartu bez hotovosti a v prvním kempu nás pošlou k šípku, že neberou karty a bankomaty v okolí též nemají. Pán v kempu nám poradí ať zkusíme další kemp směrem na Ostrov, že tam by snad mohli brát.
Bohužel v tom kempu též karty neberou, ale podaří se nám domluvit, že jim peníze pošleme na účet :-), takže super máme kde složit hlavu. Kemp je to hezký, ale z lidí kolem nás cítím hodně nehostinou náladu. Připadá mi to jako by nás tu vůbec nechtěli, těžko říct možná prostě nemají rádi motorkáře. Ale co, nám to nevadí, my se dokážeme zabavit sami a dobrá nálada nás jen tak neopouští.
Za posledních 150 Kč jsme vyrazili na pivko do místního baru, tak nálada byla vynikající a moc jsme si to užili s místní kapelou složenou z lidí z kempu.
3.srpen - čtvrtek
Nevím zda v nedalekém okolí je to jediný kemp, ale večer mi to tak nepřišlo, ale ráno jsem zjistil, že je tu velké množství rodin s dětmi. Což pro mě znamenalo ranní budíček kolem 6-7 hodiny, protože kolem nás začal jekot milionu dětí.
Dnešní plán je soutěska nedaleko vesnice Hřensko v Českém Švýcarsku, ale ještě před tím musíme zastavit v Děčíně a vybrat nějaké peníze, aby jsme nedopadli jak včera v kempu.
Někdy po obědě dojíždíme na parkoviště nedaleko Hřenska, nahazujeme batohy a hurá soutěska. Cestou nám začíná pršet, ale není to nic hrozného co by jsme nemohli vydržet. Je to tu moc hezké a krapet mi to připomíná soutěsku ve Slovinsku. Počasí je takové aprílové, chvíli prší chvíli ne.
Na začátku soutěsky bereme lodičku a s vtipným výkladem od našeho průvodce si užíváme nádhernou podívanou kolem nás. Můžu vřele doporučit, pan průvodce krajinu v okolí přirovnává k exotickým zvířatům, takže chvíli plujeme kolem opice, krokodýla, slonů a plno dalších :-).
Cestu zpět k motorkám již volíme po svých s malou zastávkou na oběd, kde jsme si dali vynikající kachnu. Na obědě padá dotaz ohledně plánu další cesty. Bohužel nám začíná docházet čas a na pokračování po parcích kolem hranic již není čas. Proto padá návrh zajet do Liberce na Zoo a pak se přesunout na chatu do Bobrůvky.
Blíží se večer a my to balíme v kempu nedaleko vesnice Stará Oleška. Kemp je to moc hezký, i když jak se později ukáže, začíná mezi námi gradovat napětí. Protože se Kolja a Ivka dost silně chytnou. Na jednu stranu chápu Ivku, která se snaží pro Kolju udělat hezký výlet. Ale na druhou stranu sám vím, jaký jsem byl v jeho věku. :-)
4.srpen - pátek
Dnešek bude poněkud v hektickém duchu aspoň podle ranní kmenové rady co dál. K návštěvě Zoo a následném přejezdu do Bobrůvky přibyla další zastávka a to Panská Skála naštěstí je to po cestě takže hurá směr skála.
Krapet zklamání, ale co by člověk od kusu šutru čekal :-). I když možná ani ne, ale zrovna v době kdy jsme tam byli, tak tam byl zájezd malých děcek a já zrovna moc děti nemusím, což se ví už nějakou dobu. Skála je hezká jakoby složená z různých rádoby “kuláčů”. Náladě nepřidala ani paní v kiosku u skály, která měla očividně špatnou náladu, ale každý má někdy den blbec.
Na parkovišti ještě dáváme pokec s panem policistou, z kterého se vyklube motorkář na velkém GSku co letos plánuje cestu do Rumunska. Jako správní Češi vyjíždíme z parkoviště se zaplacením pouze jednoho stáním místo dvou, no proste Češi :-).
Další zastávka je Zoo v Liberci. Máme štěstí, protože Zoo zrovna slaví 100 let a mají otevřené i další atrakce co jindy otevřené nejsou. Zjišťují že 35mm objektiv není zrovna ideální volba na focení v Zoo, ale co už každý den nemůže být posvícení :-).
Na konci Zoo se Ivka znovu porafá s Koljou až to skončí tak, že Kolja chce lisknout Ivce. Ta ho ale drží a já mu krapet taky zkroutim ruku za záda, tohle si hošánek fakt dovolovat nemůže, stáhnout ruku na holku a ještě na mámu se nedělá! Takže zbytek Zoo a cesty zpět k motorkám je v tiché domácnosti. Jestli jsem byl taky takové dítě co mu bylo vše u “prdele” jak jemu tak no potěš.
Je něco kolem půl šesté a nás čeká přejezd z Liberce do Bobrůvky, což je něco přes 200 km. Není na co čekat a my si to razíme svých 60-80 km/h směr postel. Cestou stavime v Jičíně na večeři v mexické restauraci. A pak už je dlouhá cesta před námi. Utíká to celkem příjemně, jen Kolja není zvyklý dlouho sedět na motorce a proto ho brzy začne bolet zadek, což následně vede k jeho neustálému ošívání a poposedávání, což není příjemné pro mě jako řidiče. Po nějaké době si začne stěžovat na helmu, že ho tlačí na uši. No ještě aby ne však stála jen 1500 :-).
Po 11 v noci přijíždíme do Bobrůvky a sedláme stroje. Zvládli jsme to a hurá na kutě.
Ps: Jízda v noci absolutně boží moc se mi to líbilo.
5.srpen - sobota
Spaní v chatě s vlastní postelí po týdnu spaní ve stanu s roztahujícím Koljou bylo k nezaplacení! :-)
Ranní pohodu s knížkou vystřídalo sekání trávy a další nezbytné akce kolem chaty. Kolem poledne je vše hotovo a my razime do Nového Města na jídlo a Ivka na návštěvu babičky v nemocnici.
Cestou do Brna jsme se ještě zastavili u našich na večeri a někdy kolem deváté večer jsme všichni tři spokojeně odfukovali doma na gauči po výletu.
Závěr
Popravdě jsem byl z tohoto výletu poněkud nervózní. Protože to byl náš první výlet s Koljou a ještě na motorkách. A jak se ukázalo až na pár momentů to byl parádní výlet a teď zpětně můžu říct, že Kolja z neduhů vážně vyrostl, protože náš další výlet na Island v 2019/2020 byl vynikající. Též mě hodně překvapilo, jak moc hezké to tu máme a třeba speciálně Krušné Hory mi zůstanou v paměti ještě hodně dlouho. Nebylo by špatné se tam vrátit jen s batůžkem a udělat si jeden až dvou týdenní výlet po svých s batohem na zádech.