Když si tuto dovolenou vybavím zpětně, tak se musím smát, protože se jednalo o naši první moto dovolenou za hranicí naší rodné matičky. A jako vždy při prvních zkušenostech člověk neví do čeho jde a na co se má připravit. Proto jsem si třeba zapomněl nabalit nepromokavé vložky, ale zato jsem si vzal několik kusů oblečení, které jsem nevytáhl z kufrů :-). Ale jak se říká chybami se člověk učí.
Sobota 4. června
Jak se ukáže v následujících dnech tak ranní sekera hodinu a půl není nic zásadního a tak se nám kolem 10:30 podaří nasednou a vyrazit. Frčíme ve složení já na gsku, přítelkyně Ivka na yamině 125 a jako poslední člen „výpravy“ s námi jede kolega z práce Míra na své jawa 250 kývačce. Popravdě jsem rád, že s námi jede, protože o opravě motorek nevíme skoro nic a Míra je v opravách dost zběhlý, takže se to hodí :-).
Nikam nespěcháme a něco po poledni přijíždíme do Znojma, kde se chceme najíst. Co čert nechtěl, zrovna do stejné restaurace chvíli před námi přijel zájezd snad 50 Rakušanů a nám nezbývá, než se spokojit s polévkou a pokračovat v cestě. Celkem mě pobavil pár u vedlejšího stolu. Když si vyslechli, že kvůli příjezdu autobusu s Rakušany bude trvat příprava jídla asi 2 hodiny, slečna dostala hysterický záchvat a obořila se na číšníka, že to si přece nemůžou dovolit atd..
Celkem mě překvapilo, jak je těžké v Rakousku najít místo, kde se dá přespat na divoko. Skoro za každou zatáčkou je nějaká chalupa a většina polních cest má závory. Ale po nějaká době se nám podařilo najít místečko vedle louky.
Neděle 5. června
Nikdo nás v noci nepřišel vyhodit, což bereme jako dobré znamení, protože ač to tak večer nevypadalo ustlali jsme si na něčím poli. Po vydatné snídani sedáme na stroje a hurá směr Slovinsko přes Rakouské Alpy.
Je to super podívaná, protože do většiny kopečků jedeme ve stylu. První Míra na 250 s prstem na sytiči a kouřovou clonou za ním s rychlostí kolem 20-30 km/h, v těsném závěsu se drží Ivka se svoji 125 s plynovým “pedálem” na doraz a za zvuku kvílení motoru se sune směrem vrcholek s nevídanou rychlostí 15-25 km/h. Závodní trať uzavírám já se svojí 650, kterou jen tak lehce lechtám na plynovém pedálu, abych držel poslední místo :-).
Někde kolem Klagenfurtu stavíme a Míra se krapet vrtá v Ivčině motorce, z které po chvilce vytahuje “škrtící” kroužek na sání. Po této malé úpravě yamina chytá druhé mládí a už si kopečky dává “levou zadní” :-).
Cesta utíká tak nějak sama, když v tom slyším ránu. Mrknu před sebe a Mírova motorka je celá zahalená v dýmu. Koukám jak z praku co se stalo, ale Míra jede nekompromisně dál a za sebou nechává bílý “mrak” kouře. Po chvilce se otočí a ukáže mi prst nahoru, že je všechno v pořádku a mně hlavou probíhá myšlenka, že jsem rád za svou “novou” motorku, která je zatím bez problémů.
Kolem pozdního odpoledne přejíždíme hranice a jsme konečně ve Slovinsku. Sjíždíme z hlavní cesty někde u Tržiče a přemýšlíme kde složíme hlavu, jsme zrovna na nějaké vyhlídce, kde zastavuje auto s místním Slovincem. Zkoušíme se ho ptát, zda je ok si zde postavit stan, zda to nikomu nebude vadit. Nejdřív chvíli nechápe a pak nám lámavou angličtinou naznačí, že o pár kilometrů je město s hotelem. Říkáme něco ve stylu: “Hotel je moc drahý, máme stan”. Chvilku na nás koukal a pak nám popsal cestu do 5 km vzdálené chaty se slovy, že klíče jsou schované na tomto místě, užijte si noc a nebojte si vzít něco k pití. Wau tohle jsme vážně nečekali, chatu jsme o nějakou půl hodinu později vážně našli. Krásně schovanou uprostřed lesa s nádherným výhledem na Triglavský národní park a jako bonus domácky pálená meruňkovice :-).
PS: Dneska jsme si poprvé zkusili jízdu po šotolinkách a za mě pecka. Takových cest si užijeme ještě habaďůru.
Pondělí 6. června
Ráno si dáváme na čas a uklízíme chatu do původního stavu. Popravdě jsem zvědav, zda nás takových příjemných situací zde čeká více.
Začínáme objevovat krásu místních pekáren, na kterých si vypěstujeme pěknou závislost :-). Protože tak dobré pečivo jsem snad ještě neměl. Takže většina našich dnů začíná zastávkou v nejbližší pekárně.
Krapet nás začínají dohánět dešťové mraky a já si doma zapomněl nepromokavé vložky do kalhot, takže každou chvíli čekám, kdy to začne. Ale asi nad náma někdo bdí, protože až do večera se nám podařilo jim ujíždět.
K večeru jsme byli na menší procházce v Mostnica poblíž Bohyňského jezera. Pokud si dobře vzpomínám, tak ukazatel říkal něco o půl hodině a měli by jsme dojít k vodopádu. Asi mi šly špatně hodiny, protože nám to trvalo něco přes hodinu spíš hodinu a půl. Cestou zpět nám zastavili dva místní, že nás hodí na parkoviště k motorkám. Při představě plahočení se zpět za tmy a bez čelovky jsme svorně poděkovali a v rychlosti se nasáčkovali k nim do auta.
Pánové nás vyhodili hned u motorek (ještě jednou díky) a my jen přejeli do nedalekého kempu u Bohyňského jezera. Kde jsme o pár desítek minut později s čepovaným kozlíkem v místním baru klábosili o zážitcích z dnešního dne.
Úterý 7. června
Dnes je to poprvé co si máme možnost dát ranní sprchu s neomezenou porcí teplé vody :-). Ivka i Míra jsou celkem spáči, takže zatímco já už mám za sebou sprchu a toulám se po kempu s foťákem v ruce, oni teprve vstávají. Ale co, však jsme na dovolené a ať se ty dvě šípkové Růženky v klidu vyspí.
Kousek od kempu je lanovka, co vede do ski areálu Vogel, ke které se dostáváme až v 14:30 a poslední zpět jede v 18:00, takže máme pár hodin na prozkoumání vrcholků, kde nejvyšší co se nám podaří navštívit je vrchol Šija.
Počasí je vážně nádherné, jen ke konci výletu se začínají stahovat mraky, ale nás to netrápí, protože již čekáme pod střechou na další lanovku směrem dolů. Vše se mění ve chvíli, kdy si s Ivkou uvědomíme, že před odchodem na výlet jsme si vyprali oblečení a to se teď suší pověšené u stanu. Těsně před zastavením lanovky začíná pršet a my se s Ivkou vydáváme na sprint ke stanům. Je to tak kiláček plus mínus a po prvních pár set metrech ztrácím Ivku za sebou a hrnu si to ke stanům. Stihl jsem to tak akorát, protože sotva jsem oblečení hodil do stanu strhl se příšerný lijavec :-).
Takže zbytek odpoledne trávíme ve společnosti kozlíka v místním baru :-) s malou večerní procházkou kolem jezera.
Středa 8. června
Při ranním balení se ozve hláška “Hele vole máš foťák? Tak ho vytáhni.” Kousek od nás stojí banda českých motorkářů a koukají jak z praku na Mírovu 250 :-). Jejich překvapení na jednu stranu chápu, protože naše jízda zatím probíhala tak, že co pár set metrů Míra něco opravoval nebo šteloval na motorce :-). Ale na druhou stranu na staré 250 si všechno opravíte na koleni (pokud víte jak na to). Mě kdyby se něco “vysralo” na bávu (třeba něco v elektrice) tak jsem nahraný a musím hledat servis.
Míra má super navigaci, která má “offroad” mód a díky ní klasickou silnici vidíme hodně málo a většinu dne trávíme na místních polňačkách, kde si začínám zvykat na tento styl jízdy, který si v průběhu několika následujících roků zamiluji!
Zastavujeme u Pokljuška soutěska, která nás ale dost zklame, protože to nejzajímavější je prvních 100 metrů a zbytek je nudná cesta, ke které nám ještě začíná lehce pršet.
Původně jsme měli v plánu projet městem Bled a najít si ubytování někde v přírodě, ale kousek u Bledu říkám Ivce do interkomu, že Míra ztratil tlumič výfuku. Takže stavíme, hledáme tlumič a v Bledu hledáme ubytování, aby si Míra mohl opravit motorku :-). Nakonec skončíme v hostelu Ace of Spades, kde máme celý pokoj jen pro nás za krásných 42 éček.
Kousek od hostelu je rockový bar, kde čepují bernarda, takže o večerní zábavu je postaráno :-), též tu narážíme na Slovinské rockové rádio (“Rock Radio SI”), které nás bude provázet celý příští rok, protože mají minimálně řečí a reklam a jen tam pouští jednu pecku za druhou.
Čtvrtek 9. června
Ve společné kuchyňce v hostelu se potkáváme se zajímavou partičkou dvou Skoťáků a jedné stopařky, co nabrali cestou, kteří jedou na dvou motorkách směr Indie. Bohužel v té době byla moje angličtina ještě hodně na bodu mrazu, takže spíš sedím a snažím se aspoň poslouchat, což i tak byl pro mě nadlidský úkol :-(. Njn kdybych se víc učil na škole, ale to už je teď jedno.
Předpověď na dnešní den je déšť a déšť. Nic moc, ale přece nám to nerozhází den. První zastávku máme v soutěsce Vintgar. Při pohledu na ostatní turisty jsme asi jediní, kdo si to tu v tomhle počasí užívá :-). Ostatní jsou schovaní pod pláštěnkami nebo deštníky koukají převážně pod nohy a pospíchají už už ať jsou v suchu. Zatímco my si vykračujeme jako páni s úsměvem na tváři a užívajíc si “krásný” den.
Prší čím dál tím více a má absence nepromokavých vložek do kalhot se začíná projevovat na mé náladě. Padá návrh přejet Vršič a za Vršičem najít nějaké útulné ubytování, kde se vysušíme.
Cestu nám zpříjemňuje banda českých motorkářů, kteří jedou stejnou cestu, ale v opačném směru a tak stojíme v dešti a kecáme tak dobrých 20 minut :-). Bohužel Vršič je komplet v dešťových mracích, takže stejně není nic vidět. Zato na vrcholu potkáváme německý páreček s předělaným náklaďákem MAN do obytné verze (klobouk dolů s tímhle se musí dostat úplně všude) a o pár set metrů směrem dolů zase potkáváme vycukaného Rakušáka, který zapomněl načepovat a má už tak suchou nádrž, že neví co dál (páreček z MANu mu pomůže).
Ubytování se nám podaří sehnat ve vesničce Trenta v malém apartmánu, kde s pivkem v ruce slavíme moje narozeniny, jak jinak než sušením :-).
Pátek 10. června
Dneska nás opustil Míra, původní plán byl, že s námi pojede plus mínus týden a pak za ním dojede kamarád a budou pokračovat po vlastní ose, zatímco my s Ivkou pojedeme též po své. Původně jsme se měli oddělit až někde v průběhu dne, ale protože Míra hodně pospíchal tak se odpojil hned ráno.
Celou noc pršelo a my poprvé narazili na problém s Ivčinou motorkou kvůli dešti. Z nějakého důvodu nedali soudruzi z yamahy krytku na místo, kde se zasouvá klíček do zámku, což zapříčinilo, že pokud se tam dostala voda nešel klíček zastrčit celý. Takže nezbývalo než trochu vysoušení, krapet přemlouvání a hurá klíček zapadnul a než seženeme vlastní krytku radši klíček nevytahovat.
Jelikož nám s Mírou odjela též navigace, přebírá toto odpovědné místo Ivka. Protože stejně jede první a má malý tankvak, kam může strčit mobil s navigací. Máme sebou i klasickou papírovou mapu a cestu plánujeme vždy po kouscích na papírové mapě a pak tu stejnou cestu Ivka překliká do mobilu a hurá na cestu. Co se týče cest vybíráme ty nejmenší silničky a převážně se snažíme držet pryč ze silnice :-).
Naše dva hlavní cíle Predjamský hrad a jeskyní systém Postojna stíháme v celkem rozumnou dobu a speciálně Postojnu si nemůžeme dovolit nejít na prohlídku. Je to vážně úžasná podívaná vidět tak velké jeskyní dómy, ale na druhou stranu ty kvanta lidí tomuto křehkému ekosystému moc nepomáhají a je vidět, že Slovinci se na jednu stranu snaží jeskynní systém chránit, ale na druhou stranu pomocí turistů z toho ždímat co možná nejvíce peněz. Takže na konci prohlídky mám hodně rozporuplné myšlenky.
Blíží se večer a nám se podařilo najít místo na stan v oblasti svatá Anna. Všechno vypadá velmi růžově až do doby, kdy nás v noci probudí vážně hodně divné zvuky kolem stanu. Bylo to vážně divné, ale po nějaké době zvuky ustaly a nám se podařilo znovu usnout. (Druhý den jsme zjistili, že v této oblasti se potulují medvědi, ale doteď nevíme zda to byl medvěd nebo něco menšího)
PS: Moc se mi líbí jak ve Slovinsku i polní cesty jsou vedené jako normální cesty a není ojedinělé na nich najít též dopravní cedule :-).
Sobota 11. června
Předpověď počasí hlásí déšť po celém Slovinsku v příštích pár dnech. A tak padá návrh mrknout se pár dní do vedlejšího Chorvatska. Speciálně k Plitvickým jezerům. Takže celý den jsme ve výsledku strávili cestou k Plitvičkám s deštěm za zády.
V Chorvatsku jsem byl pouze jednou na střední škole a to jsme byli zavření v kempu u pláže, takže jsem moc krajinu neviděl. Ale to co jsem viděl po průjezdu hranicemi mi vyrazilo dech. Místa, které jsme projížděly, byly ještě hodně poznamenané válkou a celkově to na nás vše kolem působilo velmi depresivně.
K večeru jsme dojeli do kempu poblíž jezerům a s pivkem v ruce doufali, že zítra bude lepší den. (nebyl! :-) )
Neděle 12. června
Chčije a chčije, ale stan drží! V kempu u Bohinjského jezera jsme zalepili všechny díry ve stanu co jsme našli a jak je vidět stan stále drží i po další noci plné deště. (stan máme půjčený od Ivčina bráchy).
Balíme a odjíždíme z kempu v dešti směr Plitvičky, jenže předpověď říká celý den déšť a to se nám moc nechce se toulat v dešti po Plitvicích a celkově od doby co jsme přejeli hranice do Chorvatska máme takový divný pocit. Takže padá rozhodnutí radši budeme moknout ve Slovinsku než tady. Takže hurá směr Slovinsko!
Mokro mám úplně všude a je mi krapet zima. Takže co jde řeším podomácku jako třeba igelitky do bot, pod kalhoty další vrstva termoprádla a přímo přes trenky další igelitku :-). Ale i s těmito vynálezy to není žádná výhra, naštěstí odpoledne přestává pršet a vystupuje slunec. Cestou sušíme co se dá a užíváme si slunce.
Podaří se nám dojet až do města Kočevje na Slovinsku, kde bereme hotel a zbytek večera trávíme sušením všeho co se dá.
Pondělí 13. června
Snídaně v ceně noclehu byla prostě boží, takhle jsme se nenarvali snad od odjezdu z domu :-) a druhá dobrá zpráva byla, že hned naproti hotelu byl motorkářský obchod. Kde se mi podařilo sehnat nepromokavý set + nepromokavé rukavice + návleky na boty, které si vzala i Ivka, protože naše boty jsou všechno jen ne nepromokavé :-).
Náš plán je projet přes Kočevski rog, ale bohužel nás zastavují lesáci a říkají, že tahle cesta za chvíli končí, takže nám nezbývá než se otočit a Kočevski rog objet. Volíme jinou cestu, která nás dovede do Škocjanských jeskyní. Bohužel nás začíná lehce dohánět počasí a další prohlídka je nejdříve za hodinu, proto radši pokračujeme dále.
V pozdním odpoledni přijíždíme k oblasti Osp. V té době jsem to tak ještě nevnímal, ale nyní je tato oblast pro mě ráj na zemi. Protože je to ráj pro horolezce. Nádherné lezecké cesty od lehkých po řádně těžké. Vícedélky, jedno délky, no prostě co si člověk vymyslí, to tam mají :-).
Od Ospu je to co by kamenem dohodil k městu Piran, což je vlastně nejjižnější město na Slovinsku s přístupem k moři. Ubytování řešíme v místním kempu a hurá do večerního Piranu! Je to tu vážně hezké a mají tu i dobré pivko. (jen ten kemp nestojí za moc :-) ).
Úterý 14. června
Popravdě cena kempu vůbec neodpovídala kvalitě, spíš naopak. Za nás nejhorší kemp ve Slovinsku co jsme zažili. Na stany tam měli takový malý krcábek hned u silnice, takže málo místa, hluk a sprchy o tom radši nebudu ani mluvit. A k tomu všemu nám ráno lehce prší, takže narychlo balíme a hurá pryč.
Moře jsme si užili až až, proto volíme znovu cestu do vnitrozemí směr náš oblíbený Triglavský národní park. Znovu vybíráme malé cestičky a na jeden zátah se nám pořadí dát Novou Goricu pak kolem Soči do Tolmina, kde si nemůžeme odpustit zastávku v naší oblíbené pekárně. Večer končíme ve stejném kempu u Bohyňského jezera, kde jsme byli před pár dny.
Chystáme večeři, když v tom se ozve hlas řvoucí motorky až nápadně podobné Mírově motorce. Po chvilce se vyloupne zpoza stromu s Domčou za sebou. Koukáme jak z praku a vlastně zjišťujeme, že ti dva jsou spolu už několik měsíců a nikdo o tom neví. Takže celá zástěrka s kamarádem co měl přijet byla prostě jen proto, že nechtěli aby to někdo věděl, hmm pozdě :-).
Naše nečekané shledání se musí řádně zapít, jenže bar v kempu je zavřený tak razíme pár kilometrů do nejbližší hospody. Z vyprávění kde byli oni a kde mi zjišťujeme, že jsme byli vždy tak den za nimi na stejných místech :-).
Středa 15. června
Zase pršelo celou noc. Ivka se probouzí s mokrou karimatkou, takže jsme asi všechny díry nezalepili. V předsíni není mokro, ale malý rybníček a to prý ještě k ránu Ivka byla vyrývat odvodňovací kanálek kolem stanu, bez toho by to bylo mnohem horší.
Naštěstí přestává pršet kolem 9 hodiny a přemýšlíme co dál. Domča s Mírou měli v plánu vyrazit lanovkou na Vogel, ale vrchol je komplet schovaný v dešťových mracích. Na druhou stranu já s Ivkou jsme měli v plánu jet už směr domů a stavit se cestou u Ivčiny mamky. A tak ani oni ani my nevíme co dál a rozhodování se protahuje až na několik hodin až padá návrh: “Serem na to, jedeme na cake do Bledu!” :-).
Zákusek byl vynikající a “kousek” od nás se nachází Slap Peričnik (vodopád co má 50 metrů), takže další cesta je tímto směrem. Jenže to by nemohla být Mírova motorka, aby se něco neposralo a kousek před vodopádem se Mírovi láme páčka u brzdy. S pomocí místních se mu to podaří opravit, ale až kolem 17:00. Takže se v rychlosti skočíme podívat na vodopád (který za to stál!!!) a řešíme kam složit hlavu. K tomu začíná znovu pršet. Takže protahujeme naši zastávku u vodopádu o večeři pod střechou nějaké místní chaty a googlíme kam složit hlavu.
Jelikož nepřestává pršet a v blízkých pár hodinách ani nemá, nahazujeme nepromoky a jedeme směr Jesenice, kde se ptáme milé slečny na benzínce zda neví o nějakém hezkém a né moc drahém ubytování. Radí nám hostel v Mojstraně, což je nejbližší město u toho vodopádu odkud jsme vyjížděli :-). Takže hurá těch 15 km v dešti zpět. Ale stálo to za to, protože jsme měli celý pokoj pro 8 lidí jen pro nás čtyři :-).
Čtvrtek 16. června
Prodlužujeme ubytování o další noc, protože dnešní plán je hodit Domču na 19:00 do hlavního města Ljubljana, kde má domluvenou spolujízdu na cestu domů. Takže dnešní plán je spíš se tak projet směr Ljubljana.
Z původního plánu plus mínus 170 kilometrů do Ljubljany, ale musíme dvakrát rázně ukrojit, protože Míra má pořád nějaké problémy s Jawou. Ale i tak se nám podaří projet vyhlídková trasa z Radovljica po úbočí palta do Železniky, která za to stála.
Bohužel se blíží čas, kdy máme Domču odevzdat v Ljubljaně a my jsme pořád 50 kilometrů od města a Jawa stále zlobí, tak nakonec Domča skončí se mnou na motorce, Ivka dostane batohy a Míra jede za námi. V tomto seskupení dojíždíme na místo určení plus mínus na minutu přesně :-).
Do Mojstrany, kde máme hostel je to přes 100 kilometrů tak v rychlosti něco povečeříme a hurá na cestu zpět, která proběhla bez větších problémů s Mírovou motorkou. Za to Ivku málem sejmulo auto, které jí nedalo přednost, ale naštěstí se to obešlo bez nehody.
V hostelu dáváme pivko a více méně sbalení na další den uleháme do postele. Ale to by nebylo Slovinsko, kdyby těsně po zalehnutí nepřišla silná bouře. Ivka si motorku uklidila pod stříšku při parkování, ale já a Míra jsme se na to vyprdnuli se slovy: “Však nebude pršet”. Déšť tak moc nevadil, ale když začaly padat kroupy, tak jsme s Mírou vystartovali a posunuli motorky o 10 metrů pod stříšku k Ivčině motorce. Těch pár metrů stačilo, aby jsme byli oba durch mokrý, takže další sušení :-).
Pátek 17. června
Ráno jsme se snažili vyrazit co možná nejdříve, protože nás čeká asi 550 kilometrů. Jedeme ke kamarádům od Míry někde na Šumavě a jelikož stejný počet kilometrů při cestě na Slovinsko jsme dali za dva dny tak dát to v jednom dni bude výzva.
Snažíme se vybírat menší silničky a hlavně se vyhýbat dálnici a cesta utíká tak nějak sama. Je mi krapet smutno, protože se blíží konec této dovolené co mi hodně dala a též hodně naučila.
Na cílové místo přijíždíme před 23:00 komplet promrzlí, protože z nějakého divného důvodu v červnu je na Šumavě prostě kosa a i s komplet vším oblečením co máme na sobě klepeme kosu. Naštěstí se o nás kamarádi od Míry postarali velmi velkoryse, ještě jednou díky!
Sobota 18. června
Dnes se od nás podruhé odpojil Míra na tomto výletu a my si dali jen transportní cestu domů do Brna.
Závěr
Slovinsko je nádherná země se super lidmi, která má všechno na co by si aktivní člověk mohl vzpomenout. Jednu z nejlepších lezeckých stěn v Evropě, divoké řeky na sjíždění, nádhernou přírodu prošpikovanou trekovými cestami a komu nestačí tohle tak si může každý večer zajet k moři :-) (prostě co víc si přát). A díky tomu, že Slovinsko je menší jak naše matička, tak se dá všude dojet tam i zpět během jednoho dne.
Speciálně pro mě je tento výlet velká srdcovka, protože tohle byl můj první “velký” cestovatelský výlet (na motorkách úplně první). A do cestování jsem se zamiloval! Byl to též velký krok z komfortní zóny a ještě teď se bavím, když si vybavím jak jsme třeba řešili igelitky v botách nebo pod oblečením jako ochranu proti dešti. Nebo jak Ivka balila jeskyňářský “nepromokavý” batoh do dalších igelitek, aby nenavlhl, protože jsme v něm měli spacáky. Jak jsme každý měl jednu ráčku na uchycení batohů na motorku a minimálně já jsem u toho vždy nadával jak to jde blbě chytnout :-). Jak jsme v kempu lepili stan a doufali, že vydrží. Náš super způsob nabíjení powerbanky, která byla potřeba pro nabíjení navigace, kdy jsem měl powerbanku v kalhotách a natažený káblík z nabíječky na motorce do kalhot a hlavně na to nezapomenout při slézání z motorky (v té době jsem ještě ani neuvažal o tankvaku co by to vyřešil) :-) a plno dalších. Dost mě to ukázalo, že cestovat se dá i bez “fancy” věcí hezky pankově. Hlavně člověk musí chtít a nebát se!