Sobota 4. září
Naše příprava byla nulová, i když vlastně ani ne. Na 9:53 jsme byli s Ivkou objednání na PCR test hned za rohem co bydlíme. Při čekání na výsledky jsme naházeli do auta věci na týden od věcí na lezení a feraty, přes oblečení až po jídlo a vyrazili jsme na přehradu, kde jsme prohodili auta s taťkem od Ivky. Jelikož jsme to házeli hodně od boku tak jako obvykle jsme na pár věcí zapomněli. Ale jak říkával náčelník co nemáš to nepotřebuješ. Poučeni z posledního výletu jsme využili většinu vestavěných skříněk což se ukázalo jako super praktika, protože jsme byli komplet nabalení a v autě bylo stále dostatek prostoru na manipulaci :-).
Kolem 15:00 došel výsledek testu a my po několika pochůzkách mohli v 16:00 opustit Brno směr Kraňská Gora. Cesta byla sice nudná, ale o to utíkala velmi rychle. Při přejezdu Rakouských hranic po nás nikdo nic nechtěl a my mohli pokračovat směr Slovinsko. Zpětně musím říct, že to bylo dobré rozhodnutí jet v sobotu odpoledne, protože provoz byl slabší než normálně a dokonce jsme nepotkali ani jednu kolonu kolem Vídně.
Zbytek dne byl nudný průjezd dálnicí směr Kraňská Gora kam se nám nepodařilo dojet a tak kousek před Villachem jsme hledali místo na spaní. Ivce se podařilo najít velké parkoviště u jezera Forstsee, parkoviště bylo sice placené, ale jen od 9 ráno do večera a jelikož my dojeli až za tmy nikdo po nás nic nechtěl. Podle počtu aut na parkovišti v době našeho příjezdu mělo tento nápad více lidí.
Neděle 5. září
Původně jsme měli v plánu vypadnout co nejdříve, ale jelikož jsme vstávali kolem 7 a parkoviště začalo být placené až od 9, tak jsme měli dvě hodiny jít obhlídnout jezero Forstsee. Bohužel jsme přijeli v době, kdy jezero “opravovali” a bylo stále vypuštěné. Takže na pohled nic moc, ale i tak to byla hezká ranní procházka/rozcvička.
Od jednoho jezera jsme přejeli pár kilometrů k druhému jezeru Worthersee, kde jsme chtěli posnídat. Původně jsme to v plánu neměli, ale místní Rakušák nám prozradil, že voda má kolem 22 stupňů, proto padl návrh dát si před snídaní koupačku a jak se ukázalo byl to super nápad co následně odstartoval sérii koupelích na různých místech po Slovinsku.
Přejezd do Slovinska se též obešel bez testu, no co už s takovou jsme ho nemuseli ani dělat :-).
Měli jsme plán zajít feratu na Vršiči do “okna”, ale museli jsme ho změnit, protože na Vršiči bylo narváno. Později jsme si uvědomili, že to byl velmi ambiciózní nápad, protože jsme na Vršič jeli dost pozdě, o prázdninách a ještě v neděli.
Vršič nevyšel a tak jsme vyrazili směr vývěr Soči (Izvir Soči), zde bylo sice též hodně lidí, ale i tak se nám podařilo zaparkovat a po chvilce jsme “běželi” směr k vývěru. Prý je ta cesta označená jako ferrata, ale i tak jsem hodně rád, že jsme nechali ferrato vybavení v autě, protože to bylo tááák lehké a i přes ten počet lidí to tam bylo moc hezké.
Po Izviru jsme vyrazili směr Bovec na místní pizzu, která byla sice vynikající, ale to by nás nesmělo napadnou hned po ní vyrazit směr Slap Boka a jít se podívat nad něj. Pro ty kdo to neví tak Slap Boka je nejmohutnější vodopád ve Slovinsku, je viditelný přímo ze silnice, ale pro fajnšmekry vede přímo k jeho úpatí “těžký” výstup, který má slušné převýšení. Pro jistotu jsme si sebou vzali ferrato výbavu, ale též jsme ji nepoužili, protože pár míst bylo těžších, ale spíš v psychice než v obtížnosti a potřeby výbavy. Ivka podstatnou část cesty nahoru proklínala pizzu :-).
Po hodince a půl plus mínus jsme vylezli na zlom, kde se láme Slap Boka a byl to nádherný výhled k nezaplacení! Plno super výhledů bylo i cestou nahoru a celkově se mi cesta moc líbila i když jsme si u ní trochu hrábli.
Po finálním sestupu relativně kousek od auta jsme se trochu máchali v řece. Bylo to super, protože to nádherně zchladilo organismu. Ivce to nedalo a skočila tam celá. Popravdě bych šel též, ale neměl jsem ručník, tak jsem zůstal jen u nohou :-).
Na přespání jsme využili parkoviště u lanovky v Bovcu.
Pondělí 6. září
Ranní probuzení bylo opět velmi rychlé, což znamenalo otevřít oči, přesunout se na přední sedadla a odjezd! V tomhle vidím v autě velkou výhodu oproti motorkám. V Bovci jsme zavítali do Pekárny a čerstvým pečivem jsme vyrazili znovu na parkoviště nedaleko Slap Boka, kde jsme si dopřáli ranní koupačku a pak super snídani.
Pokračujeme směr Tolmin a zkoušíme odbočit ve městě Žaga směr Italská hranice. Nikdy jsme tuhle cestu nezkoušeli, ale podle mapy vypadá moc hezky a v reálu je též moc hezká se super výhledy. Je to mazec na protějším kopcu je chata a jediný přístup k ní vede přes lanovka umístěnou na protějším svahu :-).
Další směr je městečko/vesnice Drežnica, které se nachází na náhorní plošině a podle mapy v okolí je několik vodopádů a několik úchvatných výhledů. Vodopády jsme našli celkem záhy a v rámci otužování jsme se v nich též vykoupali. Následně nás cesta dovedle na další náhorní plošinu plnou kraviček, ovcí, koz a oslů. Je to takový “divný” pocit procházet se mezi bejky co váží pár metráků, ale jak bylo vidět asi jsou hodně zvyklí a úspěšně jsme se navzájem ignorovali. Jediný kdo za námi hned vyrazil byl malý osel s maminou :-).
Následně jsme přejeli do Tolminu a rovnou se ubytovali v nedalekém kempu a večer strávili návštěvou místní kuchyně v Tolminu a zaslouženého odpočinku.
Úterý 7. září
Ranní záchod v kempu je k nezaplacení :-), ale ono se dá vše nějak vyřešit. U snídaně Ivka přišla s návrhem udělat si malý pěší okruh kolem Tolmina o délce necelých 13 km. Znělo to vážně super a v plánu bylo nechat auto na parkovišti u kempu projít si okruh a pak vyrazit dále a zakempovat někde na divoko. Dopředu řeknu, že jsme po tomto okruhu nakonec skončili ve stejném kempu a byli jsme za to rádi, ale to nebudu předbíhat.
Na začátku okruhu nás čekali Tolminske korita, sice za vstup pro jednoho chtěli 8 éček, ale stálo to za to! Nádherné výhledy na koryta Tolmínky a k tomu super atmosféra.
Po korytech jsme si vystoupali hezkých pár metrů a pokračovali skrz vesničky/samoty směr Razor. Cesta byla úžasná, samoty vystřídal pohádkový les, kde nás cesta vedla na hranách strží. No prostě boží!
Po lehké rozepří s Ivkou, kdy Ivka chtěla “lehce” prodloužit okruh o zacházku k vodopádům, kdy mě se tam moc nechtělo kvůli času, který nám to vezme. Nakonec jsem kývnul a vyrazili jsme hledat vodopád u kterého se měl nacházet zbytek partyzánského ležení nazvaného. Klobouk dolů před partyzány, cesta tam byla hodně schovaná a finální sestup stál za to! Na druhou stranu lepší místo si nemohli vybrat, protože tam měli velkou tůňku s čistou vodou a i když jsem stál kousek od toho ležení, skoro jsem si toho ani nevšiml. Koupačka byla boží a zpětně musím říct, že to byl super nápad udělat si zacházku.
Zbytek cesty se táhl v poklidném kroku, kde nám postupně došlo jídlo a ke konci i síly :-). Do kempu jsme dorazili až kolem páté a rovnou jsme zaplatili spaní na další noc a zbytek dne nabírali síly na další dny.
Tento večer byl poprvé a též i naposled kdy jsme vytáhli venkovní stolek a židličky a vyvali jsme se jako správní karavanisti před auto, otevřeli pivka a šípkové víno a užili si zbytek večera :-).
Středa 8. září
Dneska jsem si trochu pospali a ono vlastně nebylo kam pospíchat. Dnešní plán je vyrazit směr Ukanc tam zakempovat a zítra si udělat výšlap na vrchol Vogel a další den trochu lezení. Aby cesta tam nebyla tak nudná máme v plánu navštívit několik vodopádů kolem cesty.
První zastávka byla ve vesničce Most na Soči. Na tuto vesnici nás už dříve odkazoval brácha od Ivky a jelikož je po cestě tak nebylo co řešit. Vesnice je to hezká, ale na druhou stranu žádné velké haló, ale aspoň jsme tam posnídali a nakoupili jídlo na další dny, páč nám pomalu dochází zásoby (hlavně mléko a káva :-)).
Další zastávka byl vodopád Slap Sopota. Tohle místo můžu vřele doporučit. K vodopádu se jde přes vesnici Podmelec, ke které vede cesta s mega stoupáním. Navíc je cesta tak úzká, že jsme radši auto nechali pod vesnicí a vyrazili po svých. Moc se mi tam líbilo a vodopád byl už jen taková třešnička na dortu. Bohužel v tůňce pod vodopádem nebylo tolik vody, proto jsme se ani neobtěžovali s koupáním a máchání nohou muselo projednou stačit.
Další vodopád byl nad vesnicí Petrovo Brdo, tento vodopád byl krapet zklamání, protože skoro vůbec netekl a cesta k němu nebyla žádná hitparáda, ale jak se říká nemusí pršet hlavně když kape. U vodopádu byla i vrcholová knížka pro “ambiózní důchodce”, protože jistá Silvia tam byla od začátku roku skoro 250x :-).
Na třetí vodopád už nebyl čas a nás čekal pouze přejezd do Ukancu, kde jsme bohužel zjistili, že kemp je beznadějně plný a více méně i všechny v okolí. Nakonec se nám podařilo zaparkovat na parkovišti pro karavany tak 10 km od Ukancu směr Stará Fužina. Karavanů je tu sice hodně, ale na druhou stranu je to levné a jiná možnost nebyla :-).
Večer jídlo, pivko a hurá na kutě!
Čtvrtek 9. září
Dneska máme den D :-) myšleno, že se dneska pořádně projdeme. Máme totiž v plánu vrchol Vogel. Při snídani a balení na výšlap/vandr k nám dorazí krapet rozrušená holčina s otázkou, kam že to máme v plánu na výšlap. Po chvilce z ní vyleze, že mají v plánu přechod, teď už nevím čeho a že jim včera říkali, že odtud jezdí bus na začátek treku a tím pádem můžou auto nechat zde. Jenže bus nikde a co jsem zpětně zjistili od 1.9 již nejezdí každý den jen o víkendech a proto hledali alternativu. Bohužel my jdeme na jiný vrchol než oni. Nakonec se rozhodnout vyjet s jejich karavanem na startovní pozici a tam ho nechat. Je to krapet odvážné, protože v Triglavském národním parku je kempování nebo odstavení auta přes noc za slušnou pokutu. Oni tam sice jen nechají auto se zprávou, že jdou přechod, ale i tak je to dost odvážné podle mě.
My razíme do Ukancu na lanovku co nás vyveze do ski centra odkud máme v plánu pokračovat na Vogel a dál. Slečna co prodává lístky po nás chtěla covid testy, tak jsme jí je ukázali a jak se ukázalo, slečně ani nevadilo, že jsou několik dní prošlé :-). Při čekání na lanovku se dáváme do řeči s párem, který je shodou okolností též z naší matičky republiky. Velmi obdivují naše stylové obutí v barefootech. Na tohle si začínáme zvykat, protože takových pohledů jsme si užili až až. Nevím co se lidem nelíbí, když člověk putuje po horách v těchto botách nebo v případě Ivčiny bosky.
Celé Bohinjské jezero je v mlze a jak s námi lanovka stoupá otvírá se nádherný pohled na tento mlžný opar. Bylo to pecka!
Po výstupu z lanovky nebylo na co čekat a my jsme vyrazili směr vrchol Vogel. Původně jsme měli v plánu jít přes vrchol Šija, ale jelikož jsme cestu na Šíju znali z minule zvolili jsme cestu přes Planina Zadnji Vogel. K mému překvapení jsme na planinu dost zklesali, aby jsme si pak tyto zklesané metry mohli hned za planinou znovu nabrat :-). Planina byla moc hezká s baráčkem a stádem krav. Moc se mi líbilo, že jsme zde byli mezi prvními, což se nakonec ukázalo, že není nic neobvyklého. Protože buď jsme šli cestou, která není moc oblíbená nebo prostě ve Slovinsku se vysokohorské turistice moc nedaří, páč jsme za celý den na naší cestě potkali jen hrstku lidí.
Stoupání na Vogel byl první záběr dne a jak se ukázalo nebyl poslední :-). Z Vogelu je hezký výhled určitě doporučuji se tam zastavit.
Z Vogela jsme to vzali směr vrchol Bohinjski Migovec, který jsme zdárně obešli a pak hurá vysokohorská chata Komma. Chatu jsme přejmenovali na chatu Morganu, protože v jednom místě se nám ukázala v dálce relativně na dosah, aby hned záhy zmizela a další půlhodinu jsme se k ná potáceli. Na druhou v té době jsme za sebou měli něco kolem 14 km a ještě dalších plus mínus 10 km bylo před námi.
Na chatě Komma jsme dojedli zbytek svačiny a během jídla se dali do řeči s dvěma polkami co měli moc hezké hafany.
Z Kommy nás čekal sešup, který se ke konci zdál jako nekonečný. Sestup končil u vodopádu Koča pri Savici a jelikož vstup byl za peníze a my už byli krapet unavení ani jsme se neobtěžovali u něj zastavovat. Dá se říct, že v tomto místě jsme měli to nejhorší za sebou, protože odkud nás čekalo posledních 5 km silnice zpátky k lanovce v Ukancu. K mému překvapení poslední část naší cesty utekl jako voda.
Už během sestupu ke Koči jsme se s Ivkou bavili jak si večer skočíme na nějaké jídlo, ale já namítal, že nejdřív potřebuji skočit do vody a vykoupat se. Protože jsem byl komplet ulepený. Chvíli jsme hledali nějakou tůňku okolo Ukancu, ale díky počtu lidí v okolí jsme nakonec vyrazili se vykoupat přímo do jezera. Tato volba se ukázala jako výhra v loterii, protože voda byla božská! Dokonce měla větší teplotu jak vzduch, takže z lehkého opláchnutí jsme to natáhli na regulární vodní radovánky. Bylo to boží a oba jsme to po celodenní chůzi potřebovali. Když jsme koukali na mapu z dnešní cesty, dali jsme něco přes 24 km v horském terénu.
Koupel byla super, ale z plánovaného jídla nic nebylo. Cestou na parkoviště, kde jsme spali minulou noc jsme sice potkali několik restaurací. Ale buď byly plné nebo byly mega nóbl. Takže jsme se nakonec spokojili s instantní polévkou a sotva jsme ji dojedli oba jsme vytuhli.
Pátek 10. září
Ranní probuzení bylo hodně žalostné. Znáte ten pocit, když jste zabalení ve spacáku a strašně se vám chce na záchod, ale venku je zima a vám se nechce ven. Takhle mi bylo ráno kolem 6 hodiny, kdy jsem asi po půl hodině přemlouvání, že se mi na záchod nechce jsem kapituloval šel. Hned po pár krocím jsem zjistil, že není všechno v pořádku. Bylo mi špatně od žaludku, příšerně mě bolela hlava a strašně mě pálila hlava. A hele úžeh nebo úpal. Včera jsem sice měl celý den klobouk, ale prostě vysokohorské slunce peče víc jak to dole :-). No co už lupl jsem do sebe paralen a doufal v lepší zítřky (asi jako cestující na Titaniku co mával s lístkem a říkal něco o lepším životě). Paralen moc nezabral a hlava mě přestala bolet až v polovině dne a žaludek se též do večera více uklidnil, zato obličej mě pálí stále :-).
Dneska máme relax den a proto máme v plánu několik vodopádu/koupaček. První tři vodopády jsou hned za vesnicí kde parkujeme (Srednja vas v Bohinju) relativně kousek za sebou. Je to k nevíře, ale první dvojice turistů na které narazíme jsou Češi. Prý bydlí v této vesnici a jezdí po okolí na výlety a stejně jako my jedou zítra domů.
První vodopád nic moc, druhý je boží a má mega tůňku pod sebou a třetí vodopád není špatný, ale není tam pořádně místo na koupání. Proto volíme druhý vodopád s tůňkou pro naše otužování. Popravdě se do něj mega těším, protože mě stále bolí hlava a obličej mi přijde jako v ohni. Vodopád je hned u cestu, ale za celou dobu koupačky nikdo nepřišel. Voda měla kolem 3-4 stupňů a nádherně nás osvěžila!
Po koupání jsme se zastavili na jídle ve vesničce nedaleko parkoviště, kde jsem si dal luxusní místní specialitu z divočáků. Pak přechod k autu, u kterého bylo na chcípnutí, protože slunce pražilo a přišlo mi, že je tak 30 stupňů ve stínu. Ale i tak kafe a croissanty po obědě bodly a hurá můžeme pokračovat.
Další vodopád je Izvir Bistrice, který je několik kilometrů od našeho spacího parkoviště. Oficiální parkoviště ve vesnici Polje bylo plné, ale paní u zmrzlinového stánku nám poradila, že máme zkusit zajet na konec vesnice Žlan, že se tam dá zaparkovat a ušetříme si čas, protože vodopád je z toho místa něco málo přes kilometr vzdálený. Paní měla pravdu, hned za vesnicí na polní cestě mega velké místo na zaparkování a hurá na další koupačku. Tento vodopád měl bezkonkurenčně nejlepší tůňku na koupání. Doteď vedla tůňka u partyzánského sídla :-), ale tahle tůňka ji o hodně překonala. Bohužel jak se ukázalo tento vodopád je dosti navštěvovaný, takže například když jsem se utíral a oblékal trenýrky všiml jsem si holčiny stojící na protějším “břehu” :-). Ivka to vychytala úplně na fous co se týče sušení a oblékání než dorazili další návštěvníci :-). Voda byla bezkonkurenčně nejstudenější, po chvilce v ní jsem přestal cítit nohy a ruce a byl jsem rád, že se mi podařilo z ní dostat. Ale bodlo to, protože mě konečně přestala bolet hlava!
Tento večer je náš poslední před cestou domů, proto jsme se chtěli užít i trochu té kultury a zastavili jsme se projít kolem Bohinjského jezera a pak na večeři v Ribčev Lav, kde jsme zkusili gril mix pro dvě osoby a bylo toho tolik, že ještě část máme v ledničce a budeme to zítra dojídat cestou domů :-).
Večerní příjezd na parkoviště z předešlého dne a zasloužený odpočinek.
PS: Parkoviště je vedle vesnice Srednja vas v Bohinju cena za osobní vozidlo je 4e a karavan 15e na noc. Plus klasická ubytovací taxa 2e na osobu. Je to čistě pro lidi s karavany, takže je tu elektrika, čistá voda a záchod. Pokud potřebujete někde přespat ideální místo, protože nic tak levného jinde neseženete.
Sobota 11. září
Náš poslední den dovolené. Uteklo to na můj vkus moc rychle. Ale zase na druhou stranu byla to dovča jen na týden. Dnešní plán je dostat se domů, což znamená dlouhý přejezd ze Slovinska do Brna. Ale ještě než definitivně vyjedeme, máme v plánu poslední návštěvu dvou vodopádů/koupaček.
První vodopád se jmenuje Slap Grmečica, vede k němu polní cesta což se hodilo na protažení nohou před cestou domů. Ale z koupačky nic nebylo, protože v tůňce pod vodopádem bylo málo vody, která k mému překvapení byla hodně kalná (ostatní tůňky co jsme za týden navštívily měli krásně čirou vodu). Důvod kalnosti jsme zjistili celkem za chvíli, protože jsme nad námi uslyšeli divné zvuky jako kdyby někdo házel balvany do vody. Balvany to nebyly, ale za to lezecké vybavení a s nimi i pár canyoningistů. Jojo vodopád bylo ústí canyoninské cesty, kterou právě procházeli tři lidé. Cestu jsme si šli obhlídnout aspoň z vrchu. Vypadá velmi dobře a snad se tam příště podíváme i zespodu.
Druhý vodopád se jmenuje Iglica Falls ve vesnici Bohinjska Bela. Vodopád skoro netekl a byl hned vedle lezecké stěny na které se zrovna banda lidí učila lézt. Když jsem viděl jakým způsobem měli navázané jištění bylo mi do breku, ale jejich instruktoři s tím neměli problém. No jejich problém ne můj. Jelikož jsme stáli na soukromém parkování, ani jsme se tu dlouho nezdržovali a po 10 minutách jsme vyrazili směr domov.
Poslední zastávka před slovinsko-rakouskými hranicemi na jídlo co nám zbylo z včerejšího grilu a následně nás čekala už jen dálnice až domů.
