Úvod
Tak trochu jiná moto dovolená, protože původně jsme v plánu motorky vůbec neměli. Ale prostě ve Vietnamu se nejlépe cestuje právě na nich. A proč vůbec Vietnam? To si takhle v létě sedíte v práci a přijde vám zpráva od přítelkyně ve stylu: „Jsou levné letenky do Vietnamu letíme?“, a vy v dobrém rozmaru a hlavou v pracovních záležitostech jen odpovíte: „No jasně!”.
Startovní a koncové město je Ho Či Min City (bývalý Saigon, zkráceně HCM). Původně jsme měli v plánu dojet až do města Dannang, ale místní doprava a stav vozovek nás časově dál nepustili než do města Dalat.
Středa 14. listopadu
Už mi to přijde jako každoroční rituál těsně před odjezdem na dovolenou. Vždy to tak nějak vychází, ale těsně před odjezdem se sesypou všechny pracovní záležitosti a člověk neví kam dřív. V takové době jsem hodně rád za svou flegmatickou povahu a vždy si říkám však ono to nějak vyjde a jako vždy vyšlo.
Z práce rovnou na vlak a hurá do Prahy, kde druhý den kolem 10 ráno odlítáme. Naše ubytování celkem odpovídá ceně (Hostel Dacura tuším), pokud můžete zkuste mrknout po jiném, určitě se za tu cenu dá sehnat lepší.
Čtvrtek, Pátek 15-16. listopadu
Takovýchto dnů jako dnes mít více tak skončím brzo K.O. Dnešní den měl místo klasických 24 hodin plus mínus něco kolem 36 než jsme se dostali do postele a trochu si odpočinuli.
Ranní chystání a brzký odjezd na letiště byl vzorový a dokonce se nám podařilo vyrazit o něco dříve než jsme měli v plánu což mě osobně vždy potěší :-).
Je celkem úsměvné, že Pražská MHD má tři zastávky pro letiště a to soukromé lety, následně pro mimo Šengen a poslední pro Šengen (popravě bych rád viděl někoho ze soukromého letu kdo pojedu na let pomocí MHD, ale chápu že letušky a obsluha se tam musí nějak dostat).
Na letišti to šlo jako na drátkách (moje první zkušenost) a vše jsme měli za chvíli hotové. Nevím zda to platí pro všechny dopravce, ale minimálně u našeho je již povoleno vzít si do letadla i nějaké sušenky. Což určitě potěší milovníky oschlejch řízků z domova :-).
Letěli jsme společností SWIZZ Air z Prahy do Zürichu, kde jsme následně přestoupili již na přímý let do HCM. A co čert nechtěl zrovna na tom trojsedadle, kde jsme seděli. Byl na třetím sedadle pán trošku barokních tvarů, takže cesta pro mě byla krapet sevřená. Ale za to pán byl hodně zcestovaný a rád se s námi podělil o různé zážitky co zažil, kde byl a i pár rad ohledně Vietnamu přidal. Mezi první rady například patřilo: „Jezděte autobusy, hlavně si nepůjčujte skůtry, protože místní doprava a silnice jsou o život“. A to je přesně jedna z takových situací, kdy vše jen odkývnete a nemáte sílu říct: „No víte my už máme dva skůtry rezervované“.
Pán nebyl zrovna nejmladší a také nijak sportovně založený, ale to kde byl mě dosti udivilo a měl bych se stydět, že jsem toho zatím moc neviděl.
V Zürichu jsme k našemu překvapení zjistili, že naše linka je úplně první linka tohoto spoje a hned jak jsme prošli pasovou kontrolou jsme se vyloupli v bufetu, kde na nás čekalo plno jídla a hlavně pivka :-). Všechno samozřejmě zdarma. Lidí jak .…, k tomu to natáčela asi místní televize, do toho se my ládujeme no prostě idylka.
Mezi námi bylo mega Čechů a Slováků až jedna slečna opodál prohlásila něco ve stylu: „Tuhle linku skoupili jen Češi a Slováci“ – moc daleko od pravdy nebyla.
Let trval 11 hodin a plán byl jasný: „Nalodit se, najíst se, vyspat se, nasnídat se a odpočatí přistát ve Vietnamu a hurá do velkoměsta“. Skoro s velkým „S“ na začátku to vyšlo, nalodit se povedlo, aji jsme se najedli, ale spánek jsme si užili tak půl hodiny pokud vůbec nějaký. K mé smůle jsem seděl do uličky a nevím čím to je (asi široké ramena), tak každý člověk co prošel mě do nich drbl a to se vážně nedá usnou. Příště jsem, ale poučený a beru sebou špunty do uší a škrabošku na oči. (těch pár deka navíc unesu a tam se to vážně hodí).
Takže jsme se kolem 7 ráno vyloupli z letadla rozlámaní a nevyspaní, ale s tím se prostě musí počítat.
Vyřízení víz proběhlo bez problému (pro ty kdo neví tak víza se získávají nově elektronickou formou nebo pomocí zvacího dopisu, což byl náš případ.) V letadle jsme si vyplnili potřebné papíry, všem doporučuji ušetří to čas a po hodině jsme stáli na parkovišti před letištěm a nasávali nové vůně a celkový mumraj kolem nás. (btw na letišti se dají koupit levně simky s voláním i daty, pro nás hlavně daty).
Čekal jsem hodně, ale tohle se prostě nedá popsat to se musí zažít. Všude se něco děje, všichni pracují a žijí tak nějak na ulici :-). Všude pojízdné stánky s jídlem, kde se neprodává jídlo mají drogerii, oblečení, … a kdo nic neprodává je mechanik nebo hlídač skůtrů, ano vážně nekecám, všude jsou zaparkované skůtříky a místní hlídači se starají o jejich bezpečí.
Což mě napadá doprava je tu úplně „otřesná„, dopravní předpisy pokud tu platí, tak nikdo nedodržuje a jezdí se jak se komu líbí. Vlevo, vpravo, středem, v protisměru, přes chodník, přes přechod, atd. atd.. Nejvíce tu jezdí skůtry, mezi nimi pár aut a autobusů a čas od času se mihne i nějaké to kolo.
Ale ten chaos je prostě boží! Asi po 10 minutách jsme potřebovali přejít obří silnici tak 3 pruhy na každé straně a uprostřed oddělená zelení. Koukáme na to a přemýšlíme co dál. Kousek opodál stojí místní policista, nebo hlídač a my se ho ptáme jak se dostat na druhou stanu. Týpek se na nás podívá a ukáže přímo napříč tou velkou cestou.
Máme to odkývnuto od vedení a my vyrážíme do silnice. Shodou okolností jsem týden před odjezdem koukal na video z Vietnamu, kde týpek vysvětloval jak to tu chodí a popisoval i přecházení silnice a to konstantní rychlostí jít kolmo a hlavně nezastavovat a nedělat nic nepředvídatelného (oni si kolem vás tu cestu najdou) a tak se i stalo. Po asi 5 minutách přemlouvání jsme vyrazili a světe div se přežili jsme a dostali se na druhou stranu.
Asi po další hodině nám to přišlo tak automatické, že jsem přestali hledat přechody a když už jsme nějaký našli většinou jsme přecházeli na červeného panáčka :-), protože nám to přišlo bezpečnější.
Po asi sedmé kostce ledu co jsem si labužnicky vychutnával v ledové kávě se na mě Ivka podívá a říká víš, že pokud se nechceš posrat nebo ještě hůř všude doporučují vyhýbat se ledu a dalším věcem :-). (je večer a zatím jsem v suchu, zato Ivka už byla dvakrát ).
Ubytování se nám asi po 5 hodinách podařilo najít, kdy jsme v polospánku a zapnutým automatem (hlavně nezastavovat) došli na adresu v mailu. Kde nás uvítala malá Vietnamka a zavedla do klimatizovaného pokoje s velkou postelí a sprchou. Klimatizace tu mají úplně všude, protože místní teploty jsou hodně nad 30 stupňů i v noci.
Šlofíček se protáhl na 4 hodiny, ale díky němu jsme odpočatí vyrazili do večerního města, které se mi osobně líbilo víc jak to denní. Provoz trochu zřídnul, ale všeobecný mumraj zůstal stále stejný.
Na večeři jsme zapadli do venkovního „hospůdky„, která praskala ve švech. Znovu se prokázalo doporučení: „Choď jíst tam kde jedí místní“, protože jsme měli výtečnou večeři. (zkoušel jsem jejich chalapenos a chilli a klobouk dolů tohle vážně pálí!)
V hospůdce bylo plno kvůli sledování fotbalového západu a vždy při góle pro domácí roznášeli zdarma pivko no neber to!
Jinak Vietnamci jsou strašně přátelští, ano vím, že to říkám u každého národa, který jsem navštívil, ale je to tak! Každý se na nás směje, chce nás někam pozvat nebo jen podat ruku. Jsme tu pro ně taková atrakce.
A co se týče počasí tak dnes tu bylo kolem 32 stupňů a k tomu tak 95% vlhkost, takže si udělejte představu jak nám co máme rádi spíš Skandinávské počasí tu je.
Sobota 17. listopadu
Ranní budíček se ze 7 posunul až na 9, ale co máme dovču tak neřešíme. Dnešní plán je pouze vyzvednout motorky a jet směr „Cat Tien“ národní park, kde máme v plánu dát nějaký trek.
Včera jsme cestou potkávali plno bister a stánků s jídlem a dneska vůbec nic, njn jsme zrovna v bussines zóně a vše tu vypadá tak nějak nóbl. Ale my máme mega hlad, tak to zapíchneme v bistru kde ve výsledku to není až tak drahé (nechali jsme tam něco přes 300 Kč). Ceny jsou tu prostě boží!
Mají tu kopii Stark Tower! A nebo tu mají tu pravou a ve filmu fejkovní? Kdo ví.
Jsou tu velké nepoměry, ale to jsme zažili i v Bosně a jiných zemích. Na jedné straně tu mají mega high tech mrakodrapy a před nimi jsou slumy. Stejné je to vidět na obyvatelích. Někteří asi velmi úspěšní s obleky atd. a na druhou stranu tu není nouze vidět pána co se plazí po zemi a snaží se prodat nějaké lístky nebo děti co žebrají u semaforu od projíždějících motorek.
Cestou potkáváme první „deštíček„, ale naštěstí je poblíž most a tak to na chvíli balíme pod něj.
Nezbytné formality při vyzvednutí motorek a už si to kvasíme směr národní park. No abych byl přesný ploužíme se. Ve Vietnamu je povolená rychlost v rámci města jen 40 km/h a na dálnicích 60 km/h (později zjišťujeme, že je tu povolena rychlejší jízda, ale prostě ty naše stroje to rychleji nedávají). Abych řekl pravdu víc než 60 km/h si ani nedokáži představit, že mě skůtr poveze.
Jedeme na Honda Blade 110cc (semi automat – řadí se bez spojky). Nic proti skůtrům, ale tohle prostě není motorka :-). Nemá to žádné pérování, nemá to odpych a je rádo, že to jede. Ale na druhou stranu nic to nežere a hlavně je to tak maličké, že se vleze do každé skulinky :-).
Což mě napadá styl ježdění ve Vietnamu je asi následovný. Zapomeňte na všechny dopravní předpisy a představte si chaos, že si každý dělá co chce a toto je jízda ve Vietnamu. Jediné co je podstatné je dívat se před sebe a kontrolovat co kdo dělá před vámi a v případě potřeby být připravený zabrzdit. A další užitečná rada je nedělat nic neočekávaného jako třeba takový myška před kanálem se tady moc nevyplácí :-).
Po hodině jízdy jsem tak navyknul na místní styl jízdy, že jet tu sám asi bych se proplítal mezi místními mnohem rychleji. Ivka s tím má pořád problém a na konci dne vypadala dosti vyřízeně. Jako největší dnešní „chalenge“ bylo se otočit na 4-6 proudového silnici, kde v kuse jezdí mraky skůtrů, aut a autobusů. Ale nějak to vyšlo :-).
Poprvé stavíme u normálního stánku/bistra na večeři, kde paní neumí ani slovo anglicky a mi zase ani slovo vietnasky. Ale jak je vidět jazyková bariéra není nikdy problém a my dostali klasickou polévku s nudlemi (Pho Bo), která byla prostě boží. A k tomu vše za 40 Kč za porci.
Přes booking bookujeme ubytování, ke kterému za chvilku dojíždíme a při čekání na recepčního čtu mail v kterém mi píšou, že nemají volné pokoje. Ale jak se recepční ukáže, přes mobil se dohodneme a bereme VIP pokoj (více méně stejný pokoj co jsem měl booknutý přes booking za menší cenu ). Večer pár pivek a hurá na kutě (mají tu místní značku Tiger nebo Sajgon).
Neděle 18. listopadu
Kdybych to shrnul tak hotel za tu cenu dobrý, ale ve výsledku nic moc. Byl komplet kuřácký i s pokoji, takže pokoj byl vyvoněný čím se dalo, aby se přebil smrad z cigaret. Jako další byl neutichající ruch v hotelu. Pořád někdo někam chodil, mlátil s dveřmi, poslouchal na hlas televizi a to vše pořád dokola. Ivka usnula chvíli po tom co jsme šli spát, ale já čumákoval tak ještě další 2 hodiny do tmy. Ale na druhou stranu pokoj s vlastní koupelnou a parkováním motorek pro dva za 300 Kč u nás jen tak člověk nesežene.
Dnešní den by se dalo shrnout do věty: „Jedna velká jízda!„.
Více méně jsme celý proseděli na prckoletech nebo spíše přibližovadlech a posouvali se k národnímu parku „Cat Tien“. Když jsme to sumírovali tak jsem za celý den ujeli tak 110 km :).
Ivka se už taky trochu otrkala a celkem jsme si to svištěli a sotva jsme opustili hlavní cestu bylo to hned mnohem příjemnější.
Cestou jsme zastavili u nějaké obří socialistické sochy, kde shodou okolností hned vedle slavili svatbu a co tomu čert nechtěl nějaká skupinka se za námi přišla podívat. Né že bych měl něco proti družení s okolními (ve skutečnosti to mám hodně rád), ale když mi chlápek začne podávat ruku, kterou má pokrytou šlehačkou nebo něčím a když mu s omluvou ukážu, že vážně tahle ne tak mě chňapne za kalhoty a část toho do mě utře, tak to už vážně moc nemusím. Ale ve výsledku „no big deal„.
Jen tak mezi řečí k otázkách svateb to tu mají celkem zvláštní. Za dnešek jsme potkali celkem tři a vypadalo to asi následovně. Jedeme po rušné cestě a na kraji silnici je z dálky vidět obří „párty“ stan, kde se tísní svatebčané u malých stolů a jedí. K tomu na jedné straně stanu hraje kapela tak hlasitě, že není ani slovo slyšet a celé to dovršuje obří fotka nevěsty a ženicha u vstupu do stanu :-). Prostě jiný kraj jiný mrav.
Hudební repertoár je taky velmi výživný. Co jsem slyšel tak se nebrání ničemu od techna po rock, ale každou písničku mají mixlou do místního stylu. Pecka je když se zaposloucháte do nějakého jejich mixlého „techna“ a v tom se ozve asi od pana DJ se slovy „Put your fucking hands up!“ a nebo, když člověk tak asi po minutě pochopí, že to co právě hraje je mix od Bon Jovi – Its my live :-).
Cestou poprvé nahazuje ultra těžké a ultra levné nepromoky (ponča, pořizovací cena 5 dolarů) co jsme koupili při půjčování motorek a jako správní machři (odkoukáno od místních) hážeme přední část ponča před čumák a světlo motorky, aby jsme měli nohy v suchu. Na pohled to musí vypadat velmi zábavně, ale vážně to funguje. Časem ještě zjistíme, že je dobré zvednout nohy ze stupaček nad motor (kde mají asi z těchto důvodů udělaný malý padací rám nad motorem) a může lít jak chce, ale my jsme v suchu.
Štěstí stálo při nás a sice za deště, ale přece jsme to dali až k národnímu parku, kde máme na dva dny zamluvené ubytování (jen mezi námi za dva dny v chatce se sprchou a obří postelí chtějí dohromady asi 250 Kč :-).
Paní domácí nám uvařila bezva večeři a ještě k tomu nám pan domácí dal ochutnat trochu domácí pálenky (celkem dobrá jen na můj vkus trochu slabá tipl bych, že měla tak 30 stupňů). Což mě napadá otázka alkoholu u Vietnamců. Vietnamci celkem dost pijí, moc jsem tomu nevěřil, ale když jsem na vlastní oči viděl jak si partička 4 místních sedla k flašce pálenky a než jsme dojedli byla pryč mě dost překvapila.
PS: Mají tu zajímavou autobusovou dopravu, když někdo stojí u cesty a projíždí autobus, tak autobus přibrzdí otevřou se dveře (pokud již nejsou) a někdo z autobusu něco zařve (asi ve stylu hej jedeme tam a tam jedeš s námi?) a ten buď nastoupí nebo mávne rukou a autobus pokračuje bez zastavení :-).
PS2: Doporučuji jíst u stánku nebo bister u silnice, kde je hodně místních lidí. Je to za pusu a většinou je to vážně gurmánský zážitek.
Pondělí 19. listopadu
Na to, že jsme šli spát včera snad kolem 9, tak ten kohout nebo kohouti co začali kokrhat kolem páté ráno bych nejradši nahnal na pánvičku :-). Ale zase až tak moc se nestalo, protože budíček byl v plánu na 5:30, aby jsme se co nejdříve dostali do parku „Cat Tien“.
Snídaně u rodinky co nám to tu pronajímá a už valíme na přívoz, který nás za pár minut a možná pár minut před smrtí motoru převáží na druhou stranu řeky, která odděluje park od „civilizace“.
Procházíme kolem tlupy pracovníků co se modlí nebo možná poslouchají denní zprávy od uvaděče a za chvíli stojíme před velkou budovou „Tourist center„.
S úsměvem vcházíme dovnitř, aby jsme bez něj o pár minut později vyšli ven. Původní plán byl půjčit dvě kola a projet odlehlejší místa parku na kole a zbytek dojít pěšky. Paní za pultem nám říká, že kola nepůjčí, protože je prý moc „dry„, ale že můžeme jet autem, ale za místo v autě každý zaplatí 500 Kč a k tomu za řidiče ještě navíc každý 400 Kč. Takže suma sumárum necelé dva tisíce a to se nám v zemi kde za poslední 4 dny jíme a spíme a ještě jsme neutratili ani 1500 Kč nám prostě přijde jako past na turisty. Takže nakonec vítězí menší okruh pěšky po svých.
Pan domácí nám dal každému pár ponožek proti pijavicím „Leach socks“ a k tomu nějakou majdu na boty a ponožky se slovy: „Pijavicích to smrdí, nepolezou na vás„.
Po chvilce trajdání v parku zjišťuji, že na botách a ponožkách mám tak 15 výstavních kousků co se mi snaží dostat na kůži. Po tomto zjištění se poprvé pořádně podívám na zem a k mému překvapení zjišťuji, že jsou všude a prd jim ta majda smrdí spíš naopak.
Sundám co se dá, ale stejně podle pocitu štípání přemýšlím kolik mršet se dostalo dovnitř a k mému odpolednímu radostnému zjištění se počet ustálil na 7 kouscích pouze na levé noze. Ale i tak je trochu lituji, protože ani jedna to nepřežila. Když jsem sundal boty a ponožky v naší chatce všechny byli rozmačkané.
Ale zpět k parku ten je nádherný, pro mě až moc tropický (nesnesitelné vedro a vlhkost). Potkali jsme tolik různých druhů zvířat od motýlů, ptáků, krabů, opic, komárů, … :-).
Bohužel během cesty kvůli pijavivích a jiné havěti si člověk nemůže na chvíli sednout a odpočinout se, tak po nějakých 16 kilometrů jsme dorazili celkem dosti vyřízení zpět. Na začátku parku je i hotel s restaurací, kdo by měl zájem relaxovat ve velkém stylu.
Díky tomu, že jsme dorazili celkem brzo, tak nás asi syn majitele vzal na projížďku kolem parku na lodi, protože nejet ve Vietnamu na lodi by bylo jako si třeba u nás nedat pivko :-). (cena už tak příjemná nebyla 500 Kč).
Úterý 20. listopadu
Dneska jsme si dali pěkně na čas a odjezd je až kolem jedenácté. Pro ty kdo by chtěli navštívit „Cat Tien“ park a chtěli přespat, můžeme vřele doporučit naše ubytování v „Forest Side Homestay“ za dvě noci s komplet jídlem pitím jsme tam nechaly v přepočtu 690 Kč.
Dneska máme v plánu směr Dalat a cestou se stavit na vodopád „Thác Dambri“. Nechápu Vietnamce jak to dělají, že celý den buď jezdí nebo sedí na skůtrech, protože stačí hoďka na skůtru a musím z něj pryč jak mě bolí zadek :-). Cestou potkáváme na silnicích místní co suší kávu je to super pohled co u nás jen tak člověk neuvidí.
Pořád mě udivuje co vše se dá na skůtru odvést. Občas člověk vidí rodinku po 4 členech na jednom skůtru nebo pán co veze tři velké plynové láhve nebo další co má na zadní částí obří klec, atd.. Člověk to prostě musí vidět, aby uvěřil co vše tyhle malé stroje zvládají.
Také je super potkávat spací autobusy, kterých jsme dneska potkali nespočet. Jinak doprava je o něco lepší jak ve městě, ale prostě jak jsem psal. Skoro žádná pravidla a hlavně koukat před sebe a být připravený rychle brzdit.
Z plánovaného vodopádu se vyklube zábavní park, kde jsme skoro jediní návštěvníci :-), ale stálo to za to. Cesta k vodopádu byla přes horskou dráhu co si člověk sám řídil! Jen přede mnou jela Ivka a natáčela a já ji bohužel pořád doháněl, takže jsem nemohl zkusit to pořádně pustit, ale i tak to bylo super.
Vodopády byli dva, první byl menší zato druhý měl kolem 90 metrů a myslím, že by mohl dobře soupeřit s Peričnikem ve Slovinsku.
Park byl velmi uklizený a udržovaný, což mě na první pohled dost překvapilo, protože Vietnam je hodně špinavé místo. Třeba v „restauraci“ to funguje tak, že co nepotřebuješ hážeš na zem no tedy oni házejí na zem.
Přes booking jsme si zamluvili další ubytování v městě „Bao Loc“. Po příjezdu jsme měli krapet problém s jazykovou bariérou a vysvětlit, že máme rezervované bydlení zde byl trochu oříšek, ale nakonec to vyšlo.
Večer jsme ještě skočili na večeři a dali si něco domácího, což nám museli nejdřív ukázat jak se vlastně jí. Strašně rádi tu dělají „hot pot“ (sám si člověk vaří polévku) nebo „hot gril“. Nebylo to špatné, ale bohužel část masa byl asi žaludek z prasete a to moc nemusím.
Asi poprvé se nám stalo, že nás natáhly za jídlo. Paní vytáhla papír napsala tam snad 10 řádků s různými ceny a výsledek byl necelých 300 Kč. Což pro nás není moc, ale když to člověk srovná s tím, že normálně za jídlo platí tak do 50-100 Kč, tak tohle bylo hodně. Bohužel z těch řádků nešlo vůbec zjistit co je za co, proto jsme radši zaplatili a odešli než se s nimi hádat (paní uměla anglicky, ale i tak nám nechtěla říct co jednotlivé položky znamenají).
A jaké bylo další překvapení, když jsme došli na pokoj a zjistili, že nám někdo prošel batohy. Pláštěnky na nich byli více nasazené než při odchodu, takže se v tom musel někdo vrtat. Ale prý je to tu normální, takže sebou radši vždy bereme důležité věci.
Středa 21. listopadu
Cestou jsme zastavili u paní se stánkem, která nám udělala vajíčka na snídani. Je zde super domluva. Někdo umí anglicky aspoň trochu (recepční na hotelech většinou), někdo perfektně (většinou universitní studenti nebo profesoři), ale ve většině případů anglicky neumí vůbec což, ale vůbec nevadí během konverzace. Stačí ukázat tohle by se nám líbilo nebo popřípadě použít Google Translator je velká úleva při cestování.
Dneska před sebou máme něco přes 100 km což u nás by člověk dal za hodinu a něco a tady jsme to jeli kolem 4-5 hodin :-).
Kolem oběda většinou od 11:00 – 13:00 mají místní „nap time“ tzn. že se všichni zastaví posedají nebo polehají do hamak (které má každý kavárna) a dávají si oraz nebo pokud jich je více mastí karty. Také jsme si to vyzkoušeli a je to super zvyk taky by se u nás mohl zavést :-).
Jakš takž se nám podařilo vyjet z „měst“ a konečně jsme ve Vietnamu, který jsem si představoval. Všude kolem silnice je kopcovitá krajina pokrytá políčky s kávou a ovocem. K tomu se všude suší na slunci káva.
Pořád máme problém rozeznávat začátky a konce měst nebo vesnic. Protože čas od času vidíme ceduli se začátkem města a občas i ceduli s koncem, ale to stejně nic nemění, protože kolem silnice jsou všude různé stánky a baráčky. Takže si člověk přijde, že jede v jednom velkém městě.
Stavíme u vodopádu „Elephant“, další turistická atrakce, protože sotva k ní přijedeme vidíme kolik cizinců co jsme neviděli od příletu do Vietnamu. Na vodopádu byla nejlepší cesta k němu, která vedla přes mokré balvany, kde i s mými high tech botami do hor mi podrážka jezdila jak na ledu :-). Vedle vodopádu mají i obří buddhistický chrám.
Zbytek světla jsme strávili na cestě do Dalatu, kde máme booklé spaní na další dva dny. Čas a světlo nás tlačí tak nezastavuje kvůli focení což mě teď dost mrzí, protože takový nádherný západ slunce budu mít ještě hodně dlouho v hlavě a myslím, že by to byla top fotka z cesty, tak snad ještě bude další příležitost (nebyla :-)).
Do Dalatu přijíždíme dávno za tmy. Jelikož Ivka nemá ráda jízdu potmě tak jsem se ujal prvního místa s navigací (mám ve sluchátkách navigaci) k tomu sleduji Ivku v zrcátku a v tom se podívám před sebe a Vietnamský pár se rozhodl, že se otočí ve středu silnice na skůtru (nic nenormálního tu). Situace se měla asi tak, že mrknu do zrcátka zda mám Ivku za sebou, mrknu před sebe a už drtím brzdy a doufám, že to vyjde. Skůtr jde do levotočivého smyku. Jak největší frajer to k nim bokem dobrzdím a na pozdrav pokývnu hlavou, do toho kopnu jedničku a myškou je objedu :-). Doteď nezapomenu na ty jejich vytřeštěné výrazy :-). Bohužel je pravda, že většinu nehod zde zaviní cizinci, což se mi teď málem potvrdilo, díky moji nepozornosti.
Naštěstí se nikomu nic nestalo a mi za pár dalších minut stály u našeho Hostelu, kde máme zamluvené spaní na následující dva dny i se snídaní za 400 Kč.
Čtvrtek 22. listopadu
Dnešní den je v plánu projít co možná nejvíce z Dalatu. Měl jsem z toho trochu obavy, protože v představě, že Dalat je trochu jiné HCM se mi začal navalovat kufr. Protože HCM je hlučné, smradlavé a špinavé město. O Dalatu se přezdívá, že jsou to vietnamské Benátky a k mému překvapení to byla pravda.
Velikostně takové menší Brno, které se nám podařilo část projít pěšky a měli jsme možnost vidět nablískané „milionářské“ čtvrti až po slumy, kde podle výrazů místních turisté moc nepáchnou.
První zastávka byl „Crazy House„, který nejde označit ani jako dům, protože je tvořen z několika domovních bloků, kde každý má svůj osobitý styl (co se nám podařilo rozklíčovat tak tam byli prvky mladé mořské víly, mrazíka, … ). Jednotlivé části jsou propojené různými chodbičkami, kde se místní umělci hodně vydováděli.
Pro hudebně nadané nebo nenadané tu měli v mořské části karaoke jeviště. Což mě napadá Vietnamci milují karaoke. Stačí dojet do města a po chvilce se vždy vyloupne nějaký karaoke klub.
Další zastávka byla lanovka, která nás vyvezla do buddhistického klášteru, který stojí za to vidět! Nebo pokud je někdo fanda bonsají, tak tohle je to pravé místo, protože tak hezkých exemplářů na jednom místě jsem ještě neviděl.
Hned vedle kláštera je obří jezero kam jsme se chtěli též podívat, ale jelikož jsme již dlouho dobu měli hlad zastavili jsme se v místní restauraci, kde mě hned z fleku nasrala obsluha. Víte co člověk je od nás zvyklý přijít do restaurace, usadit se, obsluha mu donese lístek a nechá ho si v klidu vybrat. Tady nás paní sotva nenechala sednout už nám pod nos strčila lístek a hned co chceme. K tomu musela Ivka na záchod tak tam sedím sám nade mnou stojí jak socha svobody paní co vypadá jak by jí uletěli včely. Tak se na ni podívám a říkám, že si objednáme až dorazí přítelkyně. Ta na mě chvíli vejrá a k tomu zavolá dalšího z obsluhy, tak mu říkám to stejné. Ten na mě také vejrá a zavolá třetího. No a teď ta scéna já sedím oni tři nade mnou jak sochy svobody a pořád do mě rejpají co si dám. Asi 5x jsem se jim snažil vysvětlit, že až přijde Ivka. Oni začali zvedat hlas já na oplátku taky. Nakonec jsem jim rukama nohama nakreslil, že až se vrátí Ivka, tak si objednáme a v tu ráno se všichni rozutekli pryč.
Jako druhá věc do pomyslné rakve byli ceny. Donesli nám anglické menu a za každé jídlo chtěli pálku jak prase. Tak jsme si dali to nejlevnější co tam měli a i za to v přepočtu chtěli něco kolem 220 Kč (což je ve Vietnamu fakt hodně). Najedli jsme se a chtěli jsme platit, tak zavoláme jednoho z místních a ukážeme peníze. On pochopí a za chvíli přiběhne s účtem a na něm 140 Kč. No prostě hajzlící pro turisty mají jiné ceny, naštěstí ten u kterého jsme platili použil cenu z místního menu.
Po klášteru hurá domů a do stejné restaurace jak jsme byli včera, kde nás jídlo ani dnes nezklamalo. Zkusili jsme i místní „pálenku„, kterou neprodávají po panácích jak u nás. Ale rovnou vám donesou asi 200 ml džbánek, který je ponořen v teplé vodě, která je v druhém větším džbánku. Má to asi 20-30%. Jeden džbánek dá tak 11-12 panáků a chtějí za něj 24 Kč :-). Když jsem viděl tu cenu tak jsem pochopil, proč Vietnamci tak pijí :-).
PS: Cestou lanovkou do kláštera jsme jeli s holčinou co je na cestě už 8 měsíců a cestou zpět lanovkou zase klučinu z Anglie co je na cestě už 5 měsíců. No možná je na čase taky vyrazit na něco delšího.
Pátek 23. listopadu
Bohužel počasí pořád nevypadá dobře (z moře se žene pěkný uragán) tak musíme změnit plány a protahujeme o další den pobyt v Dalatu. Bohužel naše bydlení je již plné. Tak balíme a sedáme na moto s plánem objet okolní památky na motorkách.
První zastávka je u vodopádu „Cam Ly“ celkem hezky upravená „zahrádka“ jen prostě je smutné, když se snaží aby to vypadalo hezky, ale z vody jim tam teče kupa „sraček„. Ale za ty peníze to stálo.
Další zastávka je v centru Dalatu. Jedná se o květinovou zahradu, která měla sice nejdražší vstup, ale stálo to za to. Kdo má rád bonsaje nebo květiny, tak tohle je to pravé pro ně.
Z Dalatu jsme vypadli směr východ a kus za městem se nachází nádherný buddhistický chrám „Linh Phuoc„. Jen bohužel prostě náboženské místa moc nemusím. Vzhledově moc hezké, jen já si na takových místech vůbec nepřipadám dobře.
Kousek od chrámu měla být i „Tiger Cave“ kam se nám sice podařilo dojet (po super offroudové vložce), ale bohužel asi 2 km od místa nás přivítala cedule s nápisem rekonstrukce a zákaz vstupu.
Paní co tam něco sbírala se na nás usmála a prý že máme jet dál :-). Musím uznat, že se to hodně podobalo Bosenským offroadů, ale tam jsem seděl na svém 650 gsku a užíval si cestu. Tady jsem každý metr cesty čekal, že mi něco upadne, ale nakonec to skůtry dali!
Dole bylo samozřejmě vše zavřené :-), ale potkali jsme čtyři děcka co si hráli u cesty. Sotva nás uviděli seběhli se k nám a začali se představovat a vyptávat odkud jsme, jak se jmenujeme, atd.. Mohlo jim byt tak 6-7 roků. Mám moc rád takové momentky z cest.
Krapet jsme to natáhli a do Dalatu jsme dorazili již za deště, ale naštěstí jsme neměli problém s dohledáním našeho dnešního ubytování, které bylo relativně na kraji města v luxusním podání plus mínus 3-4 hvězdičky za 300 Kč. Paní domácí byla tak hodná, že nám ještě donesla ovoce z vlastní zahrádky a my si dali ještě krátkou procházku po nočním Dalatu a frčeli na kutě.
Sobota 24. listopadu
Dneska jsme měli v plánu zůstat ještě v Dalatu, protože předpověď nevypadala vůbec dobře. Ale ráno se předpověď zase celá otočila a dneska sice má být hnusně, ale zítra má být mnohem hůře, takže bylo rozhodnuto jedeme dnes. A nakonec se ukázalo, že to byl dobrý nápad.
Před odjezdem začalo pršet, ale naštěstí nic velkého. Takže snad poprvé pořádně využívám goretexovou budnu co jsem si před Vietnamem kupoval.
Za deště hledáme v Dalatu banku, aby jsme mohli směnit nějaké peníze, což se po několika špatných odbočkách podaří a z banky opět vycházíme jako milionáři (jedna koruna je tu plus mínus tisíc dongů).
Po nějaké hodině jsme konečně z Dalatu pryč a musím říct, že se mi dost ulevilo, protože už to tam bylo takové dlouhé. Nevím moc jak to popsat, ale další den na stejném místě by mě asi krapet dorazilo. Naštěstí i počasí se uklidnilo a my sice jedeme celý den se zamračenou oblohou, ale pršet z ní začalo až k večeru.
Jedeme směrem na „Lien Nghia“, kde se chceme za městem mrknout na vodopád „Pongour“.
Cestou míjíme malé vesničky a konečně si zase připadám jak v pravém Vietnamu všude malá políčka na kterých pilně pracují místní. Což mě tak napadá nikde jsem pořádně neviděl těžkou zemědělskou techniku, ale spíš jen malé traktůrky a všude místní co pracují na políčkách hezky postaru ruční práce.
Vstupné na vodopád je 20 Kč a vážně stojí za to. Bohužel nás zde dohání déšť a proto je rozhodnuto vrátit se zpět do „Lien Nighia“ a vzít ubytování tam, protože je to sice vracečka, ale jen 12 km (což nám zabralo tak 30-40 minut).
Ubytování je prostě boží! Za 250 Kč máme obří místnost s obří postelí, super výhled no prostě všechny palce nahoru. Na večeři jsme zkusili Vietnamskou verzi KFC.
Neděle 25. listopadu
V noci mě budí liják a né ledajaký liják, ale přímo tropický. Jojo to se našinci u nás nestane a už chápu co takové slovo znamená. S našima „lijáčky“ se to vůbec nedá srovnat, když jsem koukal na předpověď tak hlásili něco kolem 15 mm srážek :-).
Dáváme si hodně na čas a odjíždíme až kolem 10, protože venku stále prší sice ne tolik co ráno, ale jak by řekl klasik: „Chčije a chčije!„.
Během prvního kilometru si připadám jak správný Vietnamec. Pláštěnku hozenou přes přední masku k tomu nohy položené na stojánku pod řídítky a valím si to 40 km/h na rušné silnici. Čas od času myška před dírou v silnici no prostě pohoda :-).
Dojíždíme k odbočce na vedlejší silnici, která nás má zavést z „Dai Ninh“ do „Luong Son“. Je to plus mínus necelých 100 km vedlejší cestou, takže se připravujeme na nejhorší. Už ten nájezd stojí za to, protože aby jsme na cestu mohli najet musíme projet brodem co se udělal na silnici, který má něco kolem 10 metrů podélně. S bávem jsem se nikdy ještě nebrodil, ale jak je vidět skůtr si to dává úplně sám.
Po prvních pár kilometrech pochopíme co ve Vietnamu znamená vedlejší cesta. Jen tak pro ukázku na hlavní cestě se dá jet na kraji, kde se čas od času objeví díra v silnici. Vedlejší cesta je přesný opak mezi mega dírami se občas objeví silnice. Do toho mi začíná bolet hlava, takže cesta je velmi výživná.
Na druhou stranu nám na chvíli přestalo pršet bohužel jen na chvíli. Za to krajina je prostě úchvatná. Pokud někdy pofrčíte do Vietnamu a řešíte cestu na motorkách tuhle cestu určitě zařaďte do plánu.
Cestou míjíme obří elektrárnu na kterou jsme se chtěli podívat, ale k našemu překvapení nebyla z cesty skoro vidět.
Začíná zase pršet a začíná přituhovat, tak radši stavíme v místním kiosku, kde potkáváme Itala (za boha si nemůžu vzpomenout na jméno), který vyjel z Itálie na své staré verzi Honda Twin do Indie, kde naložil motorku na trajekt a poslal do Austrálie a jelikož měl měsíc volno než motorka dorazí rozhodl se projet Vietnam z HCM do Hanoje.
Celkem jsem mu záviděl, když o tom mluvil hned bych vyrazil též a tak možná je načase něco takového také podniknout.
Během naší přestávky nás doběhla další tropický bouře, tak jsme nikam nespěchali a dali společný oběd. Po další hodině čekání se počasí trochu uklidnilo a my jsme vyrazili každý svojí cestou.
Zase začalo pršet! Už mě to moc nebaví je vidět, že toho máme oba celkem až po uši a tak stavíme na kávu v „Luong Son“, kde začíná třetí tropická bouře. Původně jsme měli v plánu ještě jet dalších 40 km, kde jsme měli booklé ubytování, ale měníme plány a kousek od kavárny je hotel, kam se jdeme ubytovat.
Za těch 50 metrů co jsem tlačil skůtr jsem promokl jako nikdy a navíc domluva na recepci vážně stála za to. To že to je nejdražší ubytování co jsme měli ve Vietnamu (350 Kč a prozatím nejhorší) bych nechal být. Ale vysvětlit proč nechceme nechat na recepci pasy, ale jen kopie nás stálo tak 20 minut hádání, ale jak je vidět chyba byla v komunikaci, protože na konci asi pochopili proč to tak chceme a udělali si kopie.
Večer jsme jen stihli rychlou večeři v místním kiosku a vysílení po celodenním bojem s počasím jsme zapadli do postele.
Pondělí 26. listopadu
Dnešní hotel byl vážně nejhorší z prozatímního výletu, tady vážně už nikdy. Ráno pro změnu prší tak oblékáme ponča a frčíme dál.
Cestou stavíme na snídani, kde nás paní hezky natáhla, ale co se s ní chceš hádat, když je ta taková starší paní co neumí ani slovo anglicky a mi zase slovo vietnamsky :).
Během snídaně přijela nějaký druhá paní co si k nám sedla a nemohla ze mě oči spustit. Jako jsem zvyklý na to že po nás místní koukají, ale tohle bylo dost trapné a ve výsledku i pro mě to bylo dost divné. Naštěstí nás babka nesledovala na cestě :-).
Dnes jsem toho až tak moc v plánu neměli pouze zastávka ve městě „Phan Tieth“, kde mají největší kostru velryby. A jako další zastávka je maják „Kega“.
Jelikož jedeme po pobřeží potkáváme mraky resortů a co mě více překvapuje tak také mraky zchátralých rezortů. Celkem mě to překvapuje, protože jsem myslel, že Vietnam jde ekonomicky nahoru. Na pláži u majáku je mraky krabů. Bych nevěřil jak jsou ty mršky rychlé, ale jinak všude je bordel takže nic moc pro potěšení oka.
Den zakončujeme ve městě „La Gi“, kde máme booklé ubytování.
Úterý 27. listopadu
Ráno konečně sluníčko a teplo! Musím říct, že mi ale krapet chybí teploty během deště za poslední dva dny. Protože se opět teplota vrátila na 30-35 ve stínu.
Ze super ubytování se nakonec ukázalo trošku vyděračské ubytování, protože původní cena byla 300 Kč k tomu snídaně pro dva necelých 100 Kč. No a během placení paní vzala papír a začala počítat ubytování, snídaně, káva (jsme si mysleli, že je součástí snídaně) a pak prošla chatku a každou věc co jsme použili naúčtovala takže výsledná cena skoro 500 Kč. No hezky nás s tím dostala (takže sem už ne a nebo jo, ale na nic nemakat).
Celkem by mě zajímalo jak funguje Vietnamcům sluch, protože se nám často stává, že projíždíme kolem domu nebo i restaurace, kde řve hudba tak hlasitě, že není slovo slyšet.
U moře Vietnamci pěstují převážně „Dragon fruit“ (dračí ovoce). Před pár dny jsme je zkoušeli v Dalatu a chutnalo velmi luxusně a teď konečně víme jak takový strom vypadá. Je to takový obří kaktus plus mínus 2 metry vysoký, na kterém jsou takové dračí vejce s trny. Na pohled to vypadá děsivě, ale chutná to luxusně.
Dnešní plán je pouze zastávka v „Thay Thin Temple“ což je buddhistický chrám na hoře kam se dá dostat jen lanovkou. Trochu nás překvapuje cena, protože pro jednoho za to chtějí 250 Kč, což je na atrakci ve Vietnamu vážně hodně. Ale jelikož je to naše poslední plánovaná atrakce dáváme peníze a teď zpětně můžu s rukou na srdci říct, že to za to stálo.
Cesta lanovkou super, ale klášter za mě nic moc, prostě klasické chrámy jak všude jinde. Díky tomu, že je to vše na hoře a zrovna tam nejsou žádný turisti máme příležitost vidět rodinku opic co se přijdou podívat skoro až za námi. Také se nám podařilo potkat 3 hady a plno ještěrek. Jako pomyslná třešnička na dortu je pohled na největší sochu Buddhy ve Vietnamu a největší sochu ležícího Buddhy na hoře v celé Asii. (jen podotýkám komplet materiál nahoru vynosili lidé na zádech).
Bohužel se nám zase potvrdilo, že jíst v lepších podnicích je dražší a horší. Pokud někdy pojedete do Vietnamu spíš si vybírejte malé kiosku nebo stánky u cesty, kde je hodně místních nebo kde to dobře voní. Tam je to nejlepší a nejlevnější.
Ve Vietnamu zapadá slunce mezi pátou a šestou a my byli kolem šesté asi 30 km od města „Binh Chau“, kde máme booklé spaní. Ruku na srdce jezdit na skůtru potmě na vietnamské silnici je o hubu :-). Jel jsem první, protože Ivka to prostě nedávala a situacím, kdy mě míjel kamión a já poslepu doufal, že jedu stále po silnici nebo, že tam nejede neosvícené kolo nebo skůtr bylo vážně nespočet. Takže pokud můžete vyhněte se jízdě v noci.
„Binh Chau“ není nijak turistické místo, spíš čistě rybářské městečko a nám to nedalo a byli jsme se podívat jak to vypadá v přístavu. Klobouk dolů nato, že bylo kolem desáté večer tak to v loděnici žilo. Plno lodí se chystalo na noční rybaření, další zase kotvili, rybáři opravovali sítě, další třídili dovezené ryby. Žilo to tam jako ve velkém mraveništi.
Do toho se místní mládež scházela u pouličních lamp, kde hráli různé hry. Na jednu stranu super, ale na druhou jsem se krapet bál o foťák, ale to byl čistě jen můj pocit :-).
Středa 28. listopadu
Dnešní den byl více méně transportní. Cestou jsem neměli vytyčené žádné cíle takže jsme více méně byli pořád na cestě a dělali zastávky na „Ca Phe Sue“. (místní styl kávy se salkem a ledem).
Původně jsme chtěli zakempit někde před HCM, ale bohužel na té cestě podle bookingu nic nebylo. Takže se nedalo nic dělat a my to natáhli až do HCM, kousek od místa, kde máme zítra vrátit motorky.
Jak by řekl klasik: „Můj zadek dnes poznal co je středověk„. Až se mě někdo bude ptát co mi ve Vietnamu nejvíce chybělo určitě řeknu sedlo z mojí motorky.
Musím říct, že mě hodně baví dojít někam na jídlo, kývnout na ně, že by jsme si dali jídlo a pak čekat co nám donesou. Tak třeba dnes na večeři jsme měli nějaké spojení rýže, vajíček a něčeho dalšího více nespecifikovaného :-).
Na recepci hotelu kde dnes nocujeme mají obraz Prahy, to potěší.
PS: Co jsem ve Vietnamu vážně nečekal, ale potkal je golfové hřiště mezi dunami.
Čtvrtek 29. listopadu
Asi 10 metrů od půjčovny, kam jsme jeli vrátit motorky, stály dva policisté. Říkal jsem si, že by bylo sranda kdyby nás zastavili těsně u cíle, ale naštěstí nás zkušeně ignorovali. Za celou dovolenou jsme potkali snad jen dvě policejní auta na cestě, ale bylo nám řečeno, že v případě zastavení je lepší mít nachystaných někde bokem 200 Kč jako lehký úplatek.
Vrácení motorek proběhlo v rychlosti bez žádný problémů, proto jsme mohli vyrazit směr město. Nevím jak nás to napadlo, možná únava, ale nápad byl vzít si taxíka. Jak to místní taxikáři dělají, ale asi to nějak vycítí. Protože jsme vyšli z kavárny, na místě kde moc aut ani skůtrů nejezdí a najednou tam byl a už na nás mával taxikář zda chceme svést.
Jinak taxíky nejsou nejlevnější v poměru okolních cen ve Vietnamu, ale se srovnáním u nás je to k smíchu. Platili jsme něco kolem 100 Kč, což by u nás byl jen poplatek za nástup do taxíku.
Povinná zastávka byla Muzeum války, ale kdybych věděl jak to bude zpracované ani bych tam nešel. Já jsem člověk co má rád objektivní zprávy a dokud si něco nezjistím z více stran, tak tomu prostě nevěřím. No a celé muzeum bylo čistě zaměřeno proti Američanům, že oni udělali všechno špatné a chrabří bojovníci ze Severu pak zachraňovali Vietnam. Ano Američané napáchali hrozné věci ve Vietnamu jako třeba „Agent Orange“. Ale Vietkong to dělal též a to že do dvou roků po příměří komplet zabral jih a vyvraždil všechny odpůrce o tom prostě nebyla nikde ani zmínka. Jediná část muzea co se mi vážně líbila byla věnována válečným fotografům, kde asi na 200 m2 byli příběhy fotografů z obou válečných stran a k tomu jejich nejlepší snímky. Pokud někdo fotíte jako já třeba, tak toto se vám vážně bude líbit.
Cestou nás odchytli univerzitní studenti s dotazníkem ohledně Vietnamu a tak proč jim s tím nepomoct :-).
Ještě se nám podařilo navštívit vietnamskou kopii „Notre-Damu“ a místní poštu vystřiženou jak z nějakého příběhu Úžasné zeměplochy od Pratchetta.
Cestou na hotel jsem si hrábl až na dno. Nevím zda to bylo batohem nebo možná lehkým úpalem z minulého dne, ale posledních pár kilometrů jsem měl nastavený automat a soustředil se pouzena levá, pravá. Ivka toho měla též plné kecky, protože to bylo poprvé co jsme si řekli, že si dáme na večeři radši polévku v sáčku než jít ven na jídlo.
Pátek 30. listopadu
Hotel to byl super jen prostě ve Vietnamu si něco o čistém a klidném hotelu může člověk nechat jenom zdát. Tento byl čistý, ale zato ne moc klidný :-). Jelikož šetří místem a stěny mají z papíru slyší člověk více méně vše co se kde děje. Takže z původního plánu usnout v deset se mi nakonec podařilo zabrat až někdy kolem půlnoci. Spolu s kombinací budíčku v 4:30 to vážně nebyla ideální kombinace.
Mimochodem ve Vietnamu obsluhy v hotelech většinou spí na svých místech, takže třeba na recepci na madraci spal recepční a venku na skládacím lehátku zase hlídač parkoviště :-).
Všeobecná byrokracie před letem proběhla v rychlosti a my v 8:15 vzlétly na 13 hodinový let do Zürichu, který se táhl snad víc než let do HCM. K tomu mě cestou začala bolet hlava, takže let jsem si moc neužil, ale naštěstí jsme chytli místo u okénka tak aspoň bylo na co koukat.
Druhý let z Zürichu do Prahy byl o něco zajímavější. Sice trval jen něco málo přes hodinu, ale za to člověka nepotěší nic víc než, když mu kapitán těsně před startem oznámí: „Odlet bude opožděný, technici nám mění kolo„.
V Praze se nám haluzově podařil stihnout Regiojet do Brna a tak někdy před půlnocí jsme zavřeli dveře od našeho bytu a jak by řekl klasik: „Zazvonil zvonec a dovolené byl konec“.
Závěr
Vietnam je nádherná země, ale popravdě mi dost dlouho trvalo si zvyknout na místní mentalitu. První dva dny jsem si říkal, proč, proč, proč já chci domů! Jako vždy bych spíš preferoval venkov (je tam méně lidí). Města jsou džungle budov, kde se mísí mraky lidí, bordelu a smradu. Ale na druhou stranu člověk může narazit na plno zajímavých dobrodružství.
Jeli jsme víc na pankáče ve srovnání s předchozími výlety. Měli jsme nějaké body co by jsme chtěli vidět, ale nic na 100%. Spíš jsme se ráno podívali kam se chceme mrknout, co je poblíž.
Jediné předem domluvené ubytování jsme měli na první den po příletu. Zbytek jsme chtěli řešit přes homestay, ale bohužel po pár dnech jsme zase přešli na booking. S ubytováním není problém, jen počítejte, že víc možností je ve větších městech.
Co se týče jízdy na motorce po Vietnamu. Já si zvykl relativně hned, ale třeba Ivce to trvalo déle a ke konci pořád ještě nebyla tak oprsklá :-). Ale vše se dá jen to chce pořád koukat před sebe a mít připravené brzdy.
Skůtry bohatě stačí, ale asi bych příště volil něco více terénního kvůli lepším tlumičům. (hlavní cesty jsou ok, ale vedlejší spíš tankodromy)
Domluva z části anglicky z části rukama nohama. Jen si dávejte bacha, protože Vietnamci mají super vlastnost. Vše odkývají a přitom vypadají, že nádherně rozumí, ale opak je pravdou. Nejednou se nám staly takové různé nedorozumění.
